Kdo byl Stáňa Maur
Na předměstí Plzně v Doubravce sedával v parku "Za hasičárnou" ve čtyřkolovém vozíčku: chlapec? muž? těžko říci. Prostě Stáňa. Málokdy byl sám. Střídali se u něho mladí, starší, prostí i vzdělaní, kněží i laici. Byl zcela ochrnutý, nemohl pohybovat rukama ani nohama. Proč k němu vlastně chodilo tolik lidí?
Suchá data jeho životopisu nám říkají: Narodil se 2. 12. 1923, zemřel 9. 1. 1975. Byl pohřben na hřbitově u sv. Jiří 16. 1. 1975. V rodině nikdo nevěřil. Neuměl ani psát - do školy nechodil. Jak se stalo, že Bůh byl jedinou a největší radostí a silou jeho života a že z tohoto daru dovedl rozdávat druhým?
O tom máme svědectví sestry Apoštolátu III. Řádu sv. Františka, uveřejněné v Serafinském praporu z roku 1938, XVIII. roč., sešit č. 3. Apoštolát III. Řádu působil v těch letech velmi blahodárně na plzeňských periferiích mezi těmi nejchudšími:
"Procházela jsem se periferií města a u hloučku si hrajících dětí jsem viděla sedět na dětském vozíčku asi čtrnáctiletého chlapce. Poznala jsem, že je ochrnutý. Zajímavé bylo, že jediný ze všech dětí, kterým jsem dala obrázky, poděkoval: "Zaplať Pán Bůh." U dívky, která jej znala, jsem zjistila, že do školy nechodil, neumí číst ani psát, že je z rodiny bez vyznání. Protože jsem ho sama nemohla často navštěvovat, svěřila jsem ho dívce, žákyni III. ročníku tehdejší měšťanské školy, aby mu vyprávěla o Bohu, naučila ho základům víry a seznámila ho s hlavními událostmi Starého a Nového zákona. Hoch měl velkou radost a s velkým zájmem sledoval výklad. Naučila ho modlit se obvyklé modlitby, růženec, a semeno přinášelo užitek. Co uslyšel, vyprávěl jiným v létě v parku. Toužebně očekával, kdy ho připravím ke svátostem. Konečně po několika návštěvách začala příprava na sv. zpověď. S jakou opravdovostí zpytoval své svědomí a několikrát řekl: "Co jsem poznal Pána Boha, už jsem to nedělal." Když jsem mu řekla, že musíme litovat všech těžkých hříchů a mít pevnou vůli je nedělat, dodal: "Nejen těžkých hříchů, ale ani lehkých se již nechci dopouštět." Když jsem mu vyprávěla, co hříchy způsobily a že pro ně se stal Pán "Mužem bolesti", sklonil hlavu a když ji pozvedl, podivila jsem se krásnému výrazu jeho obličeje. A tak konečně nastal jeho slavný den.
O pololetních prázdninách jsme se vydali na okružní cestu autobusem a jeli k našemu prvokomunikantovi. Rychle jsme upravili stůl jako malý oltář, ozdobili květinami, které přinesly studentky, zpěvačky. Před i po svatém přijímání zpívaly: "Již blíží se ta svatá chvíle..." za doprovodu houslí. Při odchodu se obrátil Stáňa k důstojnému pánu s poznámkou: "Teď mám Ježíška v sobě, viďte, velebný pane!"
Druhé svaté přijímání přijal Stáňa na Zelený čtvrtek, na jeho vlastní přání, když se dozvěděl, že ten den byla ustanovena Nejsvětější Svátost.
Duchovní život Stáni se pak rozvíjel péčí obětavých kněží a sester. Zamiloval si sv. Františka a stal se členem III. řádu a později spolubratrem Apoštolátu. Přijal jméno Filip Marian. Denně se spojoval se Mší svatou, která je v každém okamžiku na světě slavena, a říkal pak známým: "Byl jsem na Mši svaté." O jeho tělesnou stránku se starala jeho maminka, jinak měl kolem sebe okruh přátel, kteří mu četli, pomáhali a sdělovali mu, co se ve světě děje. Pak měl o čem přemýšlet a dokonce říkal, že by ani nechtěl být zdráv. Ale chodili k němu i lidé, kteří potřebovali pomoc v různých těžkostech, problémech, utrpení. Svěřovali se mu a hlavně prosili o modlitbu. A protože těch prosebníků byl velký "houf" a Stáňa by na to nestačil, říkal, že se za ně za všechny modlí "houfně". Když měl však někdo něco zvlášť naléhavého, prosil Stáňu, aby se za něj pomodlil "nehoufně". A myslím, že i ještě dnes je dost těch, kterým Stáňa vyprosil pomoc.
Ale hlavní úkol a náplň jeho života přinesl Stáňovi rok krátké svobody - rok 1968, když vznikla v Katolických novinách rubrika "Za světlem naděje".
Poprvé v ní uveřejnil svůj životopis Stáňa. Vyzval ostatní nemocné, aby napsali o svých osudech a svěřili se se svými těžkostmi. A tak to všechno začalo. Přicházely dopisy ze všech koutů republiky - z Čech, Moravy i ze Slovenska. Psali nejen nemocní, ale i lidé, kteří si s nimi chtěli dopisovat, kněží i bohoslovci. Postupně jsme uveřejňovali životopisy dalších. Nestačila už jedna sekretářka, které Stáňa diktoval odpovědi. Našly se další spolupracovnice, dokonce si psali i nemocní navzájem. Vznikala nová přátelství, mnozí se seznámili i osobně.
Bylo podivuhodné jak se Stáňa dovedl vžívat do situací, které nikdy neprožil a vždycky dovedl poradit tak, aby to bylo podle Vůle Boží.
Když nastala zase "doba temna", přestaly se uveřejňovat příspěvky v Katolických novinách, ale dopisování běželo dál samočinně. Hodně vztahů tenkrát navázaných trvá dosud.
Pro Stáňu nastala další etapa života, když se našli dva bratři - Mirek, který dostal řeholní jméno Šimon, a Josef. Ti začali Stáňu vozit dále do města - vozili ho na Mši svatou, postupně navštívili všechny plzeňské kostely, na procházky, ba i do kina (dovolil-li Otec Antonín). Pak se odvážili i dále vlakem na Svatou Horu, do Budějovic, dokonce i do Prahy. Šimon vezl Stáňu v jeho vozíčku pěšky z Týna až na Hradčany.
Na podzim roku 1974 onemocněla Stáňova maminka zápalem plic. Stáňa byl převezen do nemocnice, kde 9. 1. 1975 zemřel.
Jeho pohřeb 16. 1. 1975 byl velkou manifestací. Z kostela sv. Jiří ho vynášeli kněží, malý hřbitůvek byl přeplněn lidmi. Nezapomenu na slova pracovnice tehdejšího ONV Plzeň Doubravka: "Jsme hrdi na to, že Stáňa byl naším občanem."
Často ty, kteří jsou v očích světa bezmocní a nepatrní, si vyvolí Pán, aby byli světlem pro mnohé."
Dle vzpomínek R. Smetanové napsala sestra Vojtěcha, Serafínská cesta 5/93
