Sekulární františkánský řád v Plzni

Životopis (nebo lépe řečeno některé střípky z mého života)

Narodila jsem se v Klatovech, a to zcela netypicky na schodech ve vstupu do nemocnice jako mladší dcera nepomuckého přednosty soudu a místní učitelky. Dále už se mnou nestačili doběhnout. „A jeje holka, tak to budeš pospíchat celý život,“ prohodila narychlo přivolaná porodní asistentka. A měla pravdu. Všelijaké honičky, akutní, neodsunutelné povinnosti mne neopustily až téměř do konce mého života. Zato nyní se vše otočilo až do skoro opačného stavu. Bez cizí pomoci se nepohnu ani normálně – natož pak ve spěchu.

Svoje nejútlejší, krásné dětství jsem prožívala s rodiči a starší sestrou v Nepomuku, který – i když jsme se brzy odstěhovali do nového místa otcova zaměstnání – Klatov – se stal jedním z mých nejmilejších a nezapomenutelných domovů. S přibývajícími léty u mne vzrůstal zájem o divadlo a profesionální dráhu mu věnovanou. S velkou radostí a potěšením jsem jako studentka klatovského gymnázia hrála v ochotnickém divadelním souboru a dokonce se přede mnou objevila reálná nabídka a možnost studovat na DAMU. Jen velmi nerada jsem vyhověla zamítavému postoji rodičů a zaměřila se na zcela jiný obor – též mne zajímající – lékařství. I když pak moje následná práce ve zdravotnictví byla velice vyčerpávající, časově i obsahově náročná, našla jsem si přesto čas i na divadelní vyžití a dlouhá léta jsem hrála s vynikajícím radnickým souborem (byl i vítězem Jiráskova Hronova) a později doudleveckým Propadlem, kdy tento soubor spolupracoval i s takovým umělcem, jakým byl Ladislav Pešek. (Měla jsem tu čest, že se spolu souborem se zúčastnil i on oslavy mé padesátky.)

Můj nástup po dokončení fakulty v roce 1959 do praktického života byl zcela přirozeně poznamenán nelibostí mocných nad mojí neústupností v otázkách víry a nesouladu s kladenými dobovými kádrovými představami a požadavky. Prošla jsem tak velkým množství nejrůznějších pracovišť, že by snad bylo jednodušší zjišťovat, na kterém z plicních a interních jsem nepracovala (FN Plzeň plicní, asi 10 let, a pak už jako internista ve Škodovácké nemocnici, ve Škodových závodech jako závodní lékař na různých místech, v Městské nemocnici v Sadech 5. května, v OÚNZ Plzeň-sever, PK Nýřany, na psychiatrii v Dobřanech, v Městské nemocnici v Kotíkovské ul. a nakonec několik let v Primavedu LDN.)

Nikdy jsem netoužila po kariéře, ale po poznání a pomoci druhým, takže časté změny zaměstnání mne svedly dohromady s mnoha skvělými lidmi, nejrůznějšími medicinskými způsoby a praxí.

V poslední etapě svého aktivního života po změnách v roce 1989 jsem se zapojila též do práce související se zcela novou formou péče o nemocné. Podílela jsem se na školení potřebných pracovníků a pomáhala organizovat profesionální ošetřovatelskou službu při Diecézní charitě v Plzni. Určitý čas jsem též pracovala ve stacionářích Charity a spolupůsobila u zrodu a chodu Hospice sv. Lazara.

Současná těžká choroba a neúprosné stáří mne vyřazují již několik let z kterékoliv dřívější činnosti, takže mne posiluje již jen víra, láska a porozumění mého muže a mé nejbližší rodiny. (pfž)

Františkánské hroby

Ve čtvrtek 13. 11. 2014 se nás několik sešlo před vchodem na plzeňský Ústřední hřbitov, abychom my „mladší“ věděli, kde se vůbec nacházejí společné hroby našich bratří z 1. řádu a plzeňských terciářů. Děkujeme Karlovi a Pavle, že nás provázeli, a především sestře Věrce Lódrové a Zdeničce Němcové, které  o oba hroby dlouhodobě pečují. Nezapomněli jsme na místě odpočinku našich předchůdců na květinu, svíčku a společnou modlitbu. jaš

(Na snímcích je postupně hrob 1. řádu, hrob Otce Hýži a terciářský hrob – podle kvality snímků je patrné, jak rychle postupoval soumrak.)

Teologie těla

(z Lubošovy listopadové formace)

- je celková vize sv. Jana Pavla II. Týká se těla a Duše a sloužila k formaci celého mezinárodního společenství v roce 2014. (www.ciofs.org) Jan Pavel II. se v katechezích zabývá tím, kým byl člověk na počátku (v Edenu) a kým bude.

Úvodní text do série poznámek z Teologie těla:

2 Kor 5,1-7: Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána – žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině.

Ačkoliv je příchod našeho Pána v těle vrcholem celé historie lidstva, nejedná se o konec duchovních dějin. Pán Ježíš byl na zemi cizincem, poutníkem a odešel v těle domů do nebe. I my jsme poutníci, kteří kráčejí za ním. Naše tělo je svědectvím našeho stvoření k obrazu Božímu.

Z úvodu katechezí sebraných do knihy Teologie těla.

Sixtinská kaple, místo papežského konkláve, je fascinující místo. Michelangelovy fresky nás doslova vtahují do dramatu lidských dějin. Od stvoření člověka až po odchod k životu s Pánem. Stvoření muže a ženy, prvotní hřích, vyhnání z ráje končí vzkříšením do nového života. Tělo je na freskách stěžejním bodem spásy. Jan Pavel II. napsal: „Tělo je schopno učinit viditelným to, co je neviditelné, duchovní a božské.“ Jan Pavel II. nechal proto časem ztmavlé fresky zrestaurovat původními zářivými barvami a nechal postavy svléknout z bederních roušek, které tam nechali přimalovat v pozdějších dobách papežové. (ZZ JPII Úvodní slovo)

lfk

My z Hrádku u Sušice Od 21. prosince 2014 už je jich třináct. Jedenáct dětí, maminka Marta a tatínek Martin. Poslední je holčička Alžbětka, která se narodila v pátek 21. 11. 2014. Celkem mají 3 kluky a 8 dívek. Děti jsou zdravé, milé a poslušné. Alžbětka, Majdalénka, Toník, Martička, Monička, Kristýnka, Maruška, Janička, Anička, Fanda a Martin. Nejstaršímu je 14 let, Majdalénce necelé 2 roky.

Do farnosti bratří františkánů na Lochotíně přišla naléhavá prosba o výpomoc s domácností v době maminčina pobytu v porodnici. Vydaly jsme se na cestu. O děti jsme se staraly dvě ženy a teta dětí, která bydlí vedle v domě, ale je již stará. Žádná z nás se nenudila. Pračka se otáčela celý den, skládaly a věšely jsme prádlo, myly nádobí, uklízely, dělaly s dětmi úkoly, sledovaly jejich odpolední kroužky, vařily a dohlížely na 3 nejmladší. Nebyl čas na povídání, jen maličko večer po přečtení pohádek. To už se nám ale hodně chtělo spát.

Když se Marta 25. 11. vrátila z porodnice, přibyla péče o Alžbětku. Marta se jen otočila ve dveřích a jela do Sušice na dětskou prohlídku s miminkem. Vzala i Majdalénku, protože kašlala, Moničku, které vypadlo sklíčko z brýlí, a Fandu jako dozor. Běžný režim této ženy. S údivem jsme ji pozorovaly, my, ženy se čtyřmi a šesti dětmi. Tatínek Martin jezdí do Německa pracovat a vrací se na víkend. V neděli chodí celá rodina do kostela. Žijí skromně a ke skromnosti vychovávají i své děti. Jejich život je příklad velké statečnosti a svědectví víry.

Maminko Marto, děkujeme. (Jana Pachnerová, Veronika Štemberová) jap

FRANTIŠKÁNSKOU CESTOU

Pod dohledem STB

(vzpomínky MUDr. Jiřiny Křížkové - pokračování)

8. prosince 2014 budu mít 64 let od promoce na medicíně.

Po ukončení studií jsem dlouho nebyla pozvána na promoci. Když jsem se vnitřně smířila s tím, že mi promoci nedovolí, rozhodla jsem se, že tedy od 1. ledna 1951 půjdu pracovat do Škodovky a odpoledne budu chodit do nemocnice, abych všechno nezapomněla. A náhle mi přišlo pozvání na 8. prosince 1950.

Ještě v době studia, když jsem vycházela z borské nemocnice, zpozorovala jsem, že mě sleduje jeden muž na protější straně. Šel za mnou, u redemptoristů jsem šla v kostele dopředu (tehdy byly ještě kostely otevřené). Když jsem vycházela, dotyčný muž stál u kropenky. Šel dále za mnou, jedna žena se mě na něco zeptala a on ihned přistrčil hlavu, aby slyšel. Řekla jsem ženě, že nevím, ale tento muž to bude vědět. Pokračovali jsme ve třech dál Klatovskou třídou. Když jsme byli u pomníku Masaryka, muž se otočil a ptal se: „Vy nejdete domů?“ Bydlela jsem tehdy v Bendově ulici, takže jsem měla zahnout doleva. Zeptala jsem se ho, jak ví, kde bydlím. On odešel.

Po několika měsících se mi v půlnoci ozval telefon a někdo se mě ptal, zda mám na někoho napojený telefon. Odpověděla jsem, že ne, že mám samostatnou telefonní linku. Odpověděl : „Tak abyste věděla, jste napojena na číslo…“ Číslo jsem si zapsala, později jsem se dozvěděla, že je to číslo STB.

V roce 1951 jsem nastoupila do nemocnice v Sušici. Asi po 3 měsících mi telefonicky někdo oznámil, že v pět hodin je schůze lékařů na OÚNZ. Během dne jsem se ptala lékařů, ale nikdo o ničem nevěděl. A tak jsem tam nešla. Odešla jsem na návštěvu ke staré paní učitelce Rokytské. Ráno byl přísný telefon, proč jsem nepřišla, že někdo přijel kvůli mně z Prahy. Odpověděla jsem: „Heleďte, kdo volal, se mi nepředstavil, neřekl, že někdo přijel kvůli mně z Prahy a lhal.“ Načež mě pozvali odpoledne k výslechu. Podobných výslechů bylo mnoho za přítomnosti několika členů STB na různých místech, vlastně celých 40 let.

Ještě v Sušici koncem roku 1952 jsem dostala pozvánku na odvod do armády. V té době byla udělána smlouva mezi Východem a Západem, že obě strany sníží stav armády. Proto Východ přijal do armády lékařky, zdravotní sestry, porodní asistentky i řádové sestry, které pracovaly ve zdravotnictví. Při mém odvodu na OÚNZ v Sušici byli 2 lidé z armády, kádrová pracovnice a 7 příslušníků STB. Nastala dlouhá debata, proč nechci vstoupit do KSČ a končila rozkazem, abych jim dokázala, že existuje Bůh. Řekla jsem, aby oni mně dokázali, že neexistuje. To nemohou. Dostala jsem hodnost podporučíka. Krátce nato byl snížen stav armády a Východ všechny přijaté ženy propustil.

 Jednou po výslechu v Plzni u STB jsem zjistila, že mám rozmontovanou brzdu v autě. Přesto jsem však dojela až domů pozdě v noci, kde jsem zastavila auto o chodník.

Jednou při dalším výslechu v Plzni, když mně nemohli po několika hodinách nic dokázat, ukončili výslech větou, že ví, že jsem vezla zbraně ze Západního Německa. Nejdříve mě to šokovalo, ale po chvíli jsem se dala do hlasitého smíchu. Údajné zbraně byl vlastně svatební dar lůžkovin, který mi předal ze západoněmeckého autobusu v Praze Mons. Winzenc Platz do mého auta, abychom dar společně předali na místo určení. Řekla jsem příslušníkům STB, že si mohli balík prohlédnout.

Sousedka mi řekla: „Tady v ulici někoho hlídají.“ Stáli na východní straně ulice s vysílačkou. Asi je někdo vyrušil, přijeli na západní stranu ulice směrem k nám a hlídali. Odpověděla jsem, že hlídají mě.

Jindy byly u mě asi týden řádové sestry, byly v civilu. Jejich auto stálo před domem. Když odjížděly, za Kralovicemi měly prohlídku všech věcí v autě.

Jednou mě hledala STB v zaměstnání, já byla ale na kongresu dětské psychiatrie v Ročově. Přijeli i do Ročova před přednáškami, ale nezastihli mě, byli jsme s partou kolegů na procházce v lese. Dočkali se mě. Chtěli mě odvézt, ale měla jsem svoje auto, proto jsem musela za nimi jet k výslechu do Plzně. Přednášky jsem musela oželet. Takových výslechů bylo za 40 let života nekonečné množství. Obávala jsem se, abych své známé a přátele neuvedla svým kontaktem s nimi do podobné situace. Po Sametové revoluci jsem konečně prožívala pocit svobody. Přestala jsem mít strach z nečekaných telefonátů a ustavičného sledování každého mého kroku.

jap

Radost evangelia

(z listopadového modlitebního společenství - odst. 26 – 33)

(Apoštolská exhortace papeže Františka Evangelii gaudium biskupům, kněžím, jáhnům, zasvěceným osobám a věřícím osobám o hlásání evangelia v současném světě, vydalo Nakladatelství Paulínky, Praha 2014, str. 7 – 12)

II. Pastorace v konverzi

26. Pavel VI. vybídl k rozšíření obnovy v celé církvi. „Církev musí prohloubit vědomí o sobě samé, meditovat o tajemství, které je jí vlastní. Porovnat ideální obraz církve jako Svatou a neposkvrněnou Nevěstu (Ef 5,27), se skutečnou tváří, jakou má církev dnes…“ 2. vatikánský koncil představil konverzi církve jako otevřenost vůči nepřetržité reformě skrze věrnost Ježíši Kristu.

Neodkladná církevní obnova

27. Řádná pastorace by měla být ve všech svých instancích více expanzivní, otevřená. Jan Pavel II.: „Účelem každé obnovy v církvi musí být misie, aby se nestala církev kořistí jakési církevní introverze.“

28. Farnost není zanikající struktura. Je skutečně v kontaktu s rodinami a životem lidu. Je to církevní přítomnost na daném území, prostředí, kde se naslouchá Slovu a kde roste křesťanský život, dialog, zvěst, velkodušnost, láska, adorace a bohoslužba. Výzva k revizi a obnově farností dosud nepřinesla postačující plody. Farnosti se musí zaměřit na misijní poslání.

29. Ostatní církevní instituce jsou bohatstvím církve. Prospívá jim, jestliže neztrácejí kontakt s realitou místní farnosti a s chutí se integrují do organické pastorace místní církve.

30. Každá místní církev je povolána k misijnímu obrácení. Má neustále vycházet na periferie vlastního území nebo do nových sociálně - kulturních oblastí. Papež František vybízí každou místní církev, aby nastoupila cestu rozlišování, očištění a reformy.

31. Biskup musí vždy favorizovat misionářské společenství. Musí stimulovat a usilovat o zralost účastnických organismů navržených Kodexem kanonického práva. Má vyslechnout všechny, nejen ty, co mu skládají komplimenty.

32. Papež František mluví o konverzi papežství. Zůstat otevřený návrhům zaměřeným na výkon jeho úřadu i potřebám evangelizace. Také papežství a centrální struktury všeobecné církve potřebují slyšet výzvu k pastorální konverzi. Dosud nebyl ještě vyjasněn statut biskupských konferencí.

33. Misionářsky pojatá pastorace vyžaduje opuštění pohodlného pastoračního kritéria „vždycky se to dělalo tak“. Papež František vybízí všechny, aby při tomto úkolu směle a kreativně promýšleli cíle, struktury, styl a evangelizační metody vlastních společenství. Důležité je neputovat osamoceně, ale počítat se svými bratry a vedením biskupů.

K zamyšlení:

• Jak se nám v našem MBS daří konverze v pastoraci?

Zpracovala 4. 12. 2014 jap

Navazující otázka k odstavci č. 33:

• Může být františkánský terciář členem řádu a zároveň nebýt členem místního bratrského společenství, jinými slovy mohu jít ve stopách svatého Františka, žít františkánskou spiritualitu sám, bez bratří a sester? (Otázka směřuje ke konkrétnímu případu, jímž se rada na podzim zabývala. Konstituce se k tomuto vyjadřují jasně. Co si ale o tom myslí bratři a sestry?) jaš

Kdy se setkáme v roce 2015?

Modlitební setkání s formací – zpravidla 1. čtvrtek v měsíci v 17.00 – 18.00 hod., začátek ve farní kapli, pokračování ve farním sále: 8. 1. (změna – Nový rok), 5. 2., 5. 3., 9. 4. (změna - Velikonoce), 7. 5., 4. 6., v červenci a v srpnu se nekoná, 3. 9., 1. 10., 5. 11., 3. 12.

Setkání MBS SFŘ s adorací a Mší svatou – zpravidla 3. čtvrtek v měsíci 16.00 – 19.00 hod., začátek v kostele NPM, pokračování ve farním sále: 15. 1., 19. 2., 19. 3., 16. 4., 21. 5., 18. 6., v červenci a v srpnu se nekoná, 17. 9., 15. 10., 19. 11., 17. 12.

SLAVÍME v prosinci 2014 a v lednu 2015

PROFESE:

26. 12. Jindřiška Paschala Ptáková (1948)

20. 1. Ludmila Marie Františka Kučerová, Milan Ludvík Kučera a Blažena Klečatská (všichni 1992)

NAROZENINY:

4. 12. Pavla Františka Římská Ženíšková (1945)

4. 12. Ludmila Marie Františka Kučerová (1955)

20. 1. Dana Terezie Šedivá (1962)

Přejeme hojnost Božího požehnání!

Redakční rada: Pavla Františka Ženíšková, Karel František Ženíšek, Luboš František Kolafa, Milan Ludvík Kučera, Jana Anežka Pachnerová, Jaroslav