Jdi na obsah Jdi na menu
 

Architektura řádů - Františkáni


Podobně jako u všech reformovaných mendikantských řádů je i architektura františkánů poměrně velmi prostá, i když nebyla podřízena tak rigorosním řádovým předpisům, jako ostatní přísné řády Určitou zásluhu na tom měla jistě i ta skutečnost, že františkáni často přebírali starší kláštery minoritů, případně jiných řádů. Vzhledem k tomu, že první františkánské komunity vznikají v Čechách krátce po polovině 15. století, můžeme srovnávat jejich pozdně gotické a barokní stavby. Zřetelný slohový posun se na nich projevuje nejen v detailu, ale i v celé dispozici, což ukazuje na určitou volnost v utváření jejich domů. Pozdně gotické kláštery františkánů mají relativně skromné rozměry; nalezneme u nich vždy čtvercový dvůr s ambitem obíhajícím po vnitřní straně. Ambitové chodby, zaklenuté křížovou žebrovou nebo modernější sklípkovou klenbou, přiléhají ke kostelu, který má v rámci areálu poměrně dominantní postavení. Pokud františkáni zakládali nově své konventy v 15. století, nehledali vždy místo v rámci zastavěného města, ale spíš ve volnějším prostoru, umožňujícím zřízení poměrně rozlehlé zahrady. V Kadani se klášter ocitl poměrně daleko za hradbami, zato však ve velmi malebném postavení na ostrohu, vypínajícím se nad Ohří. Pochopitelně však zůstal zachován vztah k městu, který byl pro každý mendikantský řád životně důležitý. Stejný způsob zakládání objevíme i v 17. století, kdy však vznikají konventy i na odlehlých místech (Hájek u Kladna), které jsou ale oblíbeným cílem poutí. Vztah k poutnímu objektu (často ke Svaté chýši, kapli Porziunculy) však objevíme i v jiných místech.

Jako architekti františkánských klášterů a kostelů vystupují v Čechách vždy profesionální civilní architekti a stavební družiny, stojící většinou v určitém vztahu k zakladateli řádu, nikoliv vlastní řádové provincii. Přesto je doložena funkce "prefectus aedilis", řádového stavitele, který však patrně řídil výstavbu jen po ekonomické stránce.

Vzájemné postavení kostela a konventních budov je u františkánů značně variabilní – nalezneme prakticky všechny možné typy kontrapozice. Objevíme středově umístěnou kapli doprovázenou konventními budovami po dvou stranách (Hájek), vysunutý (Slaný) či běžně umístěný kostel po straně (Hostinné, Votice nebo Turnov). Zcela oddělen od poutního kostela zůstal konvent v Hejnicích. Vlastní chrámová stavba vždy dodržuje pravidla společná pro všechny mendikantské stavby již od středověku. V průčelí kostela zpravidla chybí věže, pokud se přece jen jedna objevuje, je odsunuta za průčelí. Výjimkou zůstal kostel v Hejnici, který však sloužil více jako poutní, než klášterní kostel, a kostel ve Slaném staršího předfrantiškánského původu. Většina františkánských kostelů si je vzájemně podobná, i když se v nich odráží určitý slohový posun. Zvláště markantně tento moment vystupuje ve Voticích; tamní kostel je nejstarším příkladem františkánské architektury 17. století. Přes úpravu v pozdějším 18. století (kasulová okna) si zachoval ještě pozdně renesanční vzhled. Tvořil jej jednoduchý vstupní portál, jednoetážové průčelí, zakončené štítem s trojúhelným frontonem a ubíhajícími bočními křídly. Tato kompozice se opakuje i u všech dalších františkánských kostelů, pouze s tím rozdílem, že již v pozdějším 17. století průčelí rytmizují jednoduché pilastry (u hybernského kostela v Praze mimořádné dvojice). Trojdílné schéma nalezneme také u reformovaných klarisek v Chebu, u boční fasády provedené jako hlavní. Nepochybně proto, aby zde byla dodržena tradice, dostalo boční průčelí pro baroko neobvyklou asymetrickou kompozici, ze které výrazně vystupuje trojdílná část: Na běžné podobě této partie nic nemění ani ta skutečnost, že je uprostřed v duchu soudobého slohového názoru dynamicky projmuta.

Také vnitřní dispozice františkánských chrámových novostaveb je proměnlivá, barokní kostely jsou však proti středověkým pouze jednolodní s dvojicí či trojicí bočních kaplí. Většinou se uplatňuje zúžené presbyterium, jehož délka v podstatě odpovídá šířce lodi. Kostely sloužily i laické veřejnosti a jejich velikost je tak do značné míry určena oblibou toho kterého místa. Proti Itálii se v českém prostředí neobjevují (nebo zanikly) chórové přepážky (oddělující presbyterium) v podobě plné zdi s poměrně nízkým a úzkým středním průchodem. U italských františkánů měl tento uzavřený prostor chóru, sloužící výhradně řeholníkům, často podobu malého kostela, s dalším samostatným presbyteriem. V Čechách se ale během 17. a 18. století uplatnilo další specifikum františkánských kostelů, spočívající v systému bočních kaplí. V Itálii nalezneme většinou tři kaple, přistavěné k jednomu boku lodi, zasvěcené většinou řádovým osobnostem. V našem prostředí můžeme takové kaple (zpravidla jen dvě) doložit v Kadani, ale například i v Jindřichově Hradci, Voticích a na dalších místech.

Dispozice konventů je různá a přizpůsobuje se funkci místa. Přízemí mělo vždy dvoutraktovou dispozici, trojtraktové uspořádání patra není natolik četné jako u jiných žebravých řádů. Refektář, klenutý a přístupný z chodby ambitu, býval podle tradice v zadním (východním) křídle a jeho velikost se odvíjela od počtu konventuálů. Na refektář navazovala (propojena podávacím okénkem) kuchyně, z níž vedlo schodiště do sklepa na potraviny Již v přízemí františkánského konventu nalezneme cely, které se objevují prakticky ve všech křídlech; řád tak porušuje tradiční dispoziční skladbu. Takřka všechny cely, poměrně rozlehlé, se daly vytápět kamny, společnými vždy pro dvě sousední místnosti. Větší cely patřily nemocných a seniorům, kvardián pobýval zpravidla ve větším nárožním pokoji. K největším místnostem patra náležela knihovna, tvořící součást všech konventů.

PhDr. Pavel Vlček, Encyklopedie českých klášterů, LIBRI 1997