Sekulární františkánský řád v Plzni

Svatý Petr z Alkantary se narodil roku 1499 v Alkantaře na řece Tajo ve španělské provincii Estramaduře. Jeho otec byl právník. Petr byl již v mládí zbožný a tichý, takže ho nazývali „svatým hochem“. Stranil se zábav a nejraději prodléval o samotě a v modlitbách.

Protože věděl, že otec z něho chce mít právníka, a nesouhlasil by s jeho vstupem do kláštera, opustil potají domov a v 16 letech odešel do kláštera Menších bratří v Manxarretesu.

Byl vysvěcen na kněze. Žil mimořádně asketickým životem. Přísně se postil, nepřikryl si hlavu kapucí, i když pršelo nebo pálilo slunce, chodil bos, mluvil jen z poslušnosti a když byl tázán. Ovládal své smysly natolik, že se zdálo, jako by neviděl a neslyšel. Spal jen 1,5 hodiny denně vsedě s hlavou opřenou o dřevo.

Roku 1538 byl zvolen provinciálem. Protože v té době nastalo velké uvolnění mravů v klášterech, napomínal své řeholní bratry, aby se vrátili k přísné řeholi svatého Františka. Vyžádal si od papeže Pavla IV. plnou moc k zakládání klášterů s přísnou řeholní kázní. Bratři mírnějšího směru mu způsobovali mnoho příkoří. Dva z nich, zesvětštělí, nazývali chudobu Petrovu hříšným pokoušením Boha, jeho pokoru špinavou sprostotou. Za doby rostoucí poživačnosti a bludů Martina Luthera dal Petr z Alkantary zavedením apoštolské chudoby dobrý příklad, oživil v lidu víru a roznítil lásku k Bohu. Lidé všech stavů světce vyhledávali, císař Karel V. ho chtěl mít svým zpovědníkem. Také František Borgiáš a Ludvík z Granady byli s ním v důvěrném kontaktu. Svatý Petr byl rovněž několik let zpovědníkem svaté Terezie, která o něm píše i ve svém životopise. Nazývá ho dokonalým vůdcem duší a světcem. Petr ji povzbuzoval a těšil, když reformovala karmelitánské kláštery a byla kvůli tomu pronásledována a tupena.

Petr z Alkantary založil 12 klášterů přísné řeholní kázně.

Když konal cestu po svých klášteřích, vážně onemocněl a byl převezen do kláštera Arenaského. I v nemoci se zapíral. Když měl palčivou žízeň, podali mu čiši s vodou. Už už se chtěl napít, ale vtom utkvěl jeho pohled na obraze Ukřižovaného … a odložil číši s vodou. Svaté svátosti přijal vkleče. Když cítil, že umírá, zanotoval žalm „Zaradoval jsem se, když mi řekli…“

Zemřel 18. října 1562.

(Zpracováno podle knihy Isidor Vondruška, Životopisy svatých, 1931)