Sekulární františkánský řád v Plzni

Sv. Jan Nepomucký (Jan z Pomuku) se narodil někdy kolem roku 1340 ve vsi Pomuku, který náležel cisterciáckému klášteru pod Zelenou Horou. Studoval na pražské univerzitě. Od roku 1369 působil jako veřejný notář v Praze. Právem a povinností notářů bylo zhotovovat veřejné právní listiny týkající se kostelů, dobročinných ústavů, vdov, sirotků a chudých. Od roku 1380 byl u sv. Víta oltářníkem. Ještě téhož roku je uváděn v další významné funkci, farář u sv. Havla na Starém městě Pražském, pro kterou musel mít už dokonalé teologické vzdělání a svěcení. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo v Padově. Po návratu se stává kanovníkem u sv. Jiljí a doktorem práva, od té doby byl někdy nazýván „doktorem Johánkem“. Od roku 1389 je již veden ve funkci generálního vikáře a tedy druhým mužem arcidiecéze a arcibiskupovým zástupcem zejména ve správních záležitostech a je tak autoritou v právních sporech.

Do těchto významných postavení se dostává v době, která může být považována za nejpohnutější dobu pro Církev a zároveň s tím se rozrůstají protestantské a reformní tendence v Evropě. Král Václav IV. se stále častěji dostává do sporů se svým někdejším přítelem a vychovatelem, arcibiskupem Janem z Jenštejna.

Dne 20. března 1393 Jan Nepomucký umírá při mučení na staroměstské rychtě (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku). Okolo deváté večer je pak jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. 17. dubna nacházejí Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy (v místech dnešního Čechova mostu) cyriaci, kteří jej pochovávají v kostele sv. Kříže při svém klášteře. Svatovítští kanovníci přenesli Janovo tělo do katedrály, což je určitě znamením velké úcty. Hrob musel být opatřen mříží, protože se u něj děly zázraky.

Důvodů, které zapříčinily Janovu smrt, existuje více.

Například nepřátelství mezi českým králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Jejich spor byl také sporem o investituru. Tyto spory se vyhrotily na začátku roku 1393 kvůli volbě nového opata kláštera v Kladrubech. Po Janově smrti podává Jan z Jenštejna k římské kurii stížné podání na Václava IV., v němž již Jana označuje jako mučedníka.

Pozdější tradice uvádí jako důvod jeho umučení, že odmítl prozradit zpovědní tajemství týkající se královny. Zpovědníka měl generální vikář podle Václava Hájka z Libočan dělat královně Johanně a proto jeho smrt klade do roku 1383.

Ve skutečnosti byl ale světec shozen do Vltavy 20. března 1393, tedy až po Johannině smrti. V té době už měl Václav IV. za manželku Žofii Bavorskou. Václava a Žofii roku 1389 nejspíše oddal králův kancléř Jan, kamminský biskup. Král byl totiž ve vleklém sporu s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, které komplikovaly i Žofiinu korunovaci českou královnou. Korunovaci totiž mohl provést jedině arcibiskup, proto se konala až 13. března 1400 synovcem Jana z Jenštejna, arcibiskupem Olbramem ze Škvorce.

Královna Žofie v dalších letech proslula jako posluchačka a velká obdivovatelka Jana Husa. Docházela do Betlémské kaple na jeho kázání a stejně jako král Václav ho dlouho chránila. V září 1410 v královských listech papeži společně s Václavem žádala zrušení klatby nad Husem.

Ale oba Husa chránili jen do té doby, než to bylo pro ně neúnosné. Vztah Jana Husa ke královně byl zřejmě blízký, jak se dá vyvodit ze srdečných zmínek o ní v Husových kostnických listech. Jak zapůsobilo na královnu umučení Jana Nepomuckého nevíme, naproti tomu upálení Jana Husa pro český národ bylo jednou z největších tragedií a zapříčinilo dodnes trvající trauma v povědomí národa.

Nutno dodat, že Husovi oponenti, koncilní Otcové, nebyli nějací nevzdělaní vesničtí fanatikové, ale výkvět inteligence té doby, profesoři z Oxfordu a pařížské Sorbonny. Nikdo z nich neprahnul po Husově smrti. Florentský kardinál Francesco Zabarella vypracoval dokonce jakousi odvolací formuli, představující kompromis, ale Hus na ni nepřistoupil. Hus byl třikrát vyzván, aby svoje bludné články odvolal, ale neučinil tak. O tom, že koncilní Otcové mají pravdu a články Husovy nauky byly opravdu chybné, vypovídá i Mistr Jeroným Pražský, který byl na koncilu souzen po Husovi. Je otázkou, proč Hus neodvolal, když mu bylo jasně dokázáno, že se mýlí. Vysvětlení je možná jednoduché: do Kostnice ho doprovázeli někteří jeho příznivci a podporovatelé. Tito a jiní šlechtici očekávali, že Hus splní svoje sliby. Věřili mu, že to, co káže, je spravedlivé a pravdivé, proto kdyby odvolal a byl nucen se s nimi vrátit do Čech, čekala by ho buď potupná smrt, nebo život v hanbě, výsměchu a opovržení těch kdo mu uvěřili. Pro Husa vlastně neexistovala jiná možnost, než trvat na svém a zemřít jako hrdina a zachovat si tím - i když pochybnou čest. V době, kdy je Evropa ohrožována tlakem islámu, rozpoutávají husité nejkrvavější občanskou válku, jakou do té doby historie poznala. Bývalá prosperita Českého království je ztracena v nenávratnu, jsou ničeny nenahraditelné kulturní památky, inteligence a celá řada schopných lidí odchází před husitským běsněním do emigrace, města a vesnice jsou vypalovány a lidé hynou hladem, válkou, nemocemi i krutými popravami. Husité bez lítosti vraždili každého, kdo se k nim nechtěl přidat, a páchali ty nejhroznější zvěrstva a ohavnosti. Upalování prováděli hromadně, častokrát se stalo, že nahnali celou vesnici do kostela nebo stodoly a zapálili, jindy člověka zabednili do sudu a hodili do ohně.

Ani Václav IV., svého času ochránce Husa, neunikl husitskému řádění, i když naštěstí jen posmrtně. Druhá manželka krále Václava, Žofie, nechala svého manžela pohřbít na Zbraslavi. Klášter, kde bylo jeho tělo uloženo, byl však husitskými vojsky pod vedením Václava Korandy v roce 1420 vypleněn. Podle slov historika Josefa Pekaře: „Táboři se vlámali i do hrobky královské a vyňavše tělo krále Václava IV. z rakve, tropili s ním žerty ohavné, aby pozdě v noci, opilí vínem klášterním, s trofejemi rozbitých obrazů a mnišských kápí vraceli se do Prahy.“

Proto srovnávání svatého Jana Nepomuckého s Janem Husem působí jako „jednoduché řešení“, které se spíše než o všechny dostupné prameny opírá o velkou míru skrytého negativního vztahu k Církvi. Církev nemůže Husa prohlásit za svatého a naši bratři nekatolíci to nežádají, protože sami takovou kategorii neuznávají. Je však možná rehabilitace Husova po stránce mravní a lidské a k ní učinil významný krok už náš arcibiskup a kardinál Dr. Josef Beran, který tuto otázku spojuje s otázkou o svobodě svědomí.

Zpátky k svatéhu Janu Nepomuckému:

Augustiniánský opat Ludolf kolem roku 1398 označuje Jana z Pomuku za „ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Čechům i Němcům“ a vzpomínka na Jana z Pomuku zůstávala přes husitské hnutí v českých zemích stále živá.

Roku 1683 je na Pražském mostě, nyní Karlově, vztyčena socha Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa.

Snaha o kanonizaci Jana z Pomuku začíná ve druhé polovině 17. století. Historikové se shodují v tom, že stav tehdejšího dějepisectví a nejasností v pramenech, zejména datace smrti světce, způsobily, že teprve roku 1715 pražský arcibiskup Ferdinand Khünburg zahajuje beatifikační proces Jana Nepomuckého. 31. května 1721 prohlašuje papež Inocenc XIII. Jana za blahoslaveného. Následujícího roku je zahájen kanonizační proces, kanonizace papežem Benediktem XIII. proběhla 19. března 1729. V řízení bylo použito jako důkazu dvou zázraků (záchrana dívky tonoucí pod ledem pod mlýnskými koly, a uzdravení ochrnuté a nehybné ruky), které jsou doloženy lépe než u mnoha jiných světců.

Ale už před kanonizací byl roku 1708 v Hradci Králové svatému Janu Nepomuckému zasvěcen první kostel. Bývalému seminárnímu kostelu určil zasvěcení sv. Janu Nepomuckému jeho velký ctitel, pátý královéhradecký biskup Tobiáš Jan Becker. Tento biskup se také ještě jako kanovník metropolitní katedrály sv. Víta v Praze zasloužil o výzdobu tamního světcova hrobu. V letech 1729 a 1730 - po kanonizaci Jana Nepomuckého - proběhly v Hradci Králové a na řadě míst východočeské diecéze velké oslavy této události. Dnes je kostel přebudován na Městskou hudební síň.

Po vzniku Československé republiky dochází v letech 1919 až 1920 k vlně ničení nepomucenských památek. V reakci na toto ničení a celé ideové pozadí (zvl. proti Janu Herbenovi) uveřejňuje roku 1921 historik Josef Pekař sérii novinových článků, později shrnutých ve spisku „Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého“, kde se brání tomu, aby se osoba sv. Jana Nepomuckého stavěla proti osobě Husově.

Roku 1925 ruší československá vláda svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu.

V 70. letech 20. století je proveden antropologický průzkum ostatků Jana z Pomuka, který potvrdil jejich autenticitu. Tentýž výzkum zároveň objevil, že domnělý světcův jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem mozkové tkáně, a její zachování je rovněž nevysvětlitelné.

Svatý Jan Nepomucký je zemským patronem Čech a Bavorska. Se stovkami kostelů a kaplí se zasvěcených sv. Janovi Nepomuckému se setkáváme nejen u nás, ale i za hranicemi. Podle sv. Jana Nepomuckého byla pojmenována také česká papežská kolej v Římě, Nepomucenum.