Sekulární františkánský řád v Plzni

Tato veliká žena, která byla rádkyní i kazatelkou nejenom francouzských králů v bouřlivém patnáctém století, stála po celá staletí ve stínu jako malá světice.
Svatá Coletta (Nicolette Boillet) se narodila 13. ledna 1381 v Corbie ve Francii. Její matka Markéta Mayonová vytrvale prosila Boha o narození dítěte na přímluvu svatého Mikuláše. V době narození Coletty (Nicolette) jí bylo téměř šedesát let. Colettin otec byl mistr tesař a pracoval většinou pro benediktinské mnichy opatství Saint-Pierre. V devíti letech se malé Colettě s bolestnou jasností zjevily dějiny a současný stav františkánského řádu. Od té doby musela ve svém nitru nést celé břímě františkánství 15. století.
V 18 letech Coletta osiřela a jejím poručníkem se stal opat opatství sv. Petra v Corbie, Monsignore Dom Raul de Raye, který jí nechtěl dovolit stát se řeholnicí. Proto se Coletta rozhodla jít do Amiensu, aby se poradila o své budoucnosti s Otcem Jeanem Bassanem z řádu celestinů, který se těšil pověsti svatosti. Coletta po mnoha dnech modlitby u něj složila slib trvalého panenství. Své srdce tak navždy darovala Bohu.

Když se vrátila do Corbie, žila krátce u bekyň, pak jako laická sestra u benediktinek, nakonec vstoupila jako služka do kláštera klarisek. Kvůli neklidu v srdci se vrátila a tak po návratu do Corbie ji mnozí lidé pomlouvali. Aby naplnila svou touhu po životě v chudobě, stala se na radu svého duchovního vůdce minority Jeana Pineta, který přijel na vizitaci klášterů do Corbie, františkánskou terciářkou v Hesdinu.

V roce 1402 se vrátila do Corbie a žila čtyři roky jako rekluza. Tam pocítila povolání reformovat františkánskou řeholní rodinu. V doprovodu františkána Otce Jindřicha de Baume vyhledala v Avignonu papeže Benedikta XIII., který schválil její žádost, přijal její sliby podle Řehole sv. Kláry a jmenoval ji abatyší všech klášterů, které založí nebo zreformuje.

Když byla odmítnuta ve svém rodném městě, přichází do Besançonu, kde v roce 1410 založila první reformovaný klášter. Pak následovala dle Vůle Boží obnova řeholního života v dalších klášterech 1. i 2. řádu ve Francii, zvláště v krajích Franche-Comté, Artois a v Dolním Německu.

Svatá Coletta se dokonce setkala se i se svatým Janem Kapistránským:

„Čekali bychom, že jeho návštěva u Coletty v Besançonu se stane jednou z nejšťastnějších událostí jejího duchovního života, a zatím se pro ni stala kritickou osvědčovací zkouškou. Možná právě za pobytu Jana Kapistránského sestra Coletta několika sestrám důvěrně řekla: “Zdá se mi, že mi někdo roztrhl srdce, pak tam nasypal žíravé uhlí a části opět spojil.“

Je obecně známo, že diamant se brousí jiným diamantem. Svatý Jan Kapistrán jednal z nejušlechtilejších pohnutek. Přišel s návrhem, aby abatyše souhlasila s kompromisem mezi zástupci jejího životního díla a těmi, kdo zastupovali umírněný směr. Otec Jan tu kreslil nádherný obraz: nesmírný a zářivý františkánský sbor, sledující jedinou životní cestu, očištěný od všech nepořádků a ochablostí, a přitom přizpůsobený možnostem většiny a ne jen několika vyvoleným. Tichá odpověď z druhé strany mřížky jistě nebyla ta, kterou chtěl slyšet. Když odešel, jedna skupina sester střídala druhou ve stálé prosebné modlitbě před Eucharistickým Pánem. Coletta se modlila, aby Bůh nedovolil jejím hříchům zhatit svůj plán. Jedna z řeholnic navrhla konat prosebná procesí, aby Otec Jan Kapistránský viděl věci z jiného zorného úhlu. Po tři dny se pohybovaly řeholnice po kolenou okolo kláštera a chóru. Nic se nedělo, ale Bůh o nich věděl. Otci Janovi se zjevil ve vidění samotný Kristus a vysvětlil mu, že Jeho Vůle se shoduje s názory abatyše a ne s jeho pojetím, pojetím Jana Kapistránského. Tím byla tato věc pro něj vyřešena a Otec Jan Kapistránský se vrátil zpět do kláštera chudých klarisek, aby se omluvil a povzbudil sestru Colettu na cestě reformy. Toto je u svatého Jana Kapistránského to největší dílo, větší než jeho vliv kazatele na nadšené lidi v kostelích. Od toho dne byl Otec Jan nejvěrnějším přítelem abatyše.“

Svatá Coletta zemřela 6. března 1447 v klášteře Gand v Belgii. Jako u svatého Františka a u svaté Kláry, jeden bratr četl umučení našeho Pána a umírající řeholnice mluvila láskyplně a utěšujíc k bratřím. Její tělo, strávené jako svíce ve službě Boží bylo vloženo do prostého hrobu a bratři nad ním postavili nuznou stříšku ze dřeva. K této malé svatyni putovali francouzský král a anglická královna, vévoda z Yorku a vévodové Savojští, Bourboni a Burgundi a klečeli u hrobu tak chudého, že mohl být hrobem kteréhokoli městského žebráka.

Colettiným přáním bylo zcela se ztratit v lesku slávy jiných svatých. Proto se asi protahoval proces jejího svatořečení až do roku 1807.

V hodině, která září slunce nachového

severní mlhy rozhání a rozptyluje,

Colette vidí jak její zeď,

podobná klíčícímu zrnu, se rozestupuje,

Zeď domečku, který si navždy

na dvanáct kroků od oltáře postavila,

to ještě před tím, než jasná vůle Boží

ji rozkazem svým zcela uchvátila.

Ta skořápka, ta skrýše z kamene,

je zbytečná, když ve světle tak bezpečně se skryla

a v soli svou svobodu si také zajistila.

Paul Claudel

zdroj: Mary Francis OSC, Bezpečně skrytá ve světle, 2003