Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Bernard z Corleone OFMCap., řeholník 1. řádu

12. 1. 2013

Modlitba a pokání

V obecném povědomí zůstává postava Bernarda z Corleone deformovaná tak, jak byla rozšířena prostřednictvím staré manýristické biografie s názvem: Od meče ke kajícnickému rouchu, sepsané Dionýsem z Gangi, ve kterém je Bernardo popisován jako pouliční svárlivec, hotový hned přejít k činům s obnaženým mečem. Někdo v něm, který žil ve zbožném italském sedmnáctém století, chtěl, na základě nesprávného, falešného a bezduchého formalistického hodnocení, vidět, proslulého Otce Kryštofa, ochránce chudých a utlačovaných z Manzoniho románu. Ale Filip Latino, jak se jmenoval předtím než se stal řeholníkem, nebyl rváč Ludvík z knihy Snoubenci.

Narodil se dne 6. února 1605 v Corleone, "živém městě" vzpouzejícím se pod španělskou nadvládou a z tohoto půvabného a hrdého sicilského města si odnesl velkorysou a silnou povahu, ochotnou kdykoliv pomáhat a chránit chudé. Dům, kde vyrůstal, byl podle slov prostého lidu "domovem svatých", protože jeho otec Leonardo, který byl skvělým obuvníkem a řemeslníkem v oboru kožešnického zboží, byl milosrdný k trpícím natolik, že si je vodil domů, myl je, převlékal a sytil s nekonečným milosrdenstvím. Rovněž jeho bratři a sestry byli proslulí jako velmi ctnostné osoby. Takový plodný základ se nemohl projevit jinak než pozitivně na náboženském a mravním utváření mladého Filipa, který se brzy stal velmi oddaným kříži a Panně Marii a horlivým při modlitbách a obřadech v místních kostelech. Ale především jakožto provozovatel obuvnické dílny věděl, jak se správně chovat ke svým zaměstnancům a nestyděl v zimě chodit žebrat po městě o "milodary pro ubohé trestance".

Měl jen jedinou vadu, jak tvrdili dva svědci během procesu: snadno vzplanul a bral do ruky meč, jestliže ho někdo provokoval, zvláště aby bránil bližního: "Nezjistili jsme žádnou jinou vadu, kromě horkokrevnosti, která se projevovala tím, že hned bral do ruky meč provokoval-li ho někdo". Tato horkokrevnost trápila jeho rodiče, zvláště poté co Filip zranil na ruce jednoho pyšného provokatéra. Filip neměl ve zvyku vyvolávat souboje. Nevynechal však ani jednu příležitost k tomu, aby se bil na obranu slabých a utiskovaných. Jednou dva vojáci unesli nevěstu v den její svatby. Dal jim řádně na pamětnou … a bylo to účinné! Honil také záškodníky, a tak alespoň částečně řešil problém bezpečnosti ve městě. Některá předměstí dnešních měst by si jej v tomto ohledu jistě mohla vzít za svatého patrona!

V tom památném roce 1624 jeden komisař, dnes bychom řekli vysoký funkcionář, jménem Vito Canino, který žil v Palermu, zatoužil jakožto sportovní šermíř držitel "Palmy šermířů" poměřit si síly s Filipem, který byl považován za nejlepšího šermíře Sicílie a byl pro svou vysokou pohlednou postavu a značnou fyzickou sílu předmětem obdivu všech žen. Vyprovokoval ho tedy. Filipovi bylo tehdy 19 let.

První souboj byl meč proti holi. Filip uštědřil svému soupeři obuškem plný zásah do hrudi. Dav šílel nadšením. Pokořený Canino klel vzteky. Filip poté zmizel a šel si pro meč … Ve druhém souboji byl Canino zasažen do stehna. Pro Filipa to byl triumf; komisař ho však nepřestával urážet a rozhněvaně na něj křičel: "Však ty mě ještě uvidíš". O hodinu později se konal třetí souboj. Kdyby si Canino nechránil hlavu rukou, byl by o ni přišel. Místo toho přišel o ruku. Filip tím byl hluboce zasažen, požádal zraněného o odpuštění, a později s ním uzavřel přátelství; vedlo to také k dozrání jeho povolání k řeholnímu životu.

Stalo se to takto: Filip se totiž ocitl mimo zákon, protože souboje byly zakázané. A o tomto souboji se ihned hovořilo po celé Sicílii. Vždyť přece zranil komisaře, který byl vládním úředníkem! Zbylo mu jediné řešení: uprchnout. Utekl se do kapucínského kláštera, který měl právo azylu.

V klášteře měl Filip mnoho času k přemýšlení. Uvažoval: "Ti kapucíni jsou sympatičtí. Tento způsob života by mi koneckonců nebyl protivný a našel bych tu alespoň bezpečí. Má ubohá matka by z toho jistě měla radost. Budou však kapucíni chtít rváče jako jsem já?" K jeho štěstí se proces skončil příkazem k ukončení vyšetřování. Filip se tedy mohl vrátit domů.

Když v 27 letech ustaly vleklé zdravotní potíže, vstoupil dne 13. prosince 1631 do noviciátu v Caltanissetta a oblékl kapucínský hábit. Při té příležitosti přijal řeholní jméno Bernard z Corleone. Bratři ho vídali rozmlouvat s Bohem a žít z Boží lásky. Bývalý rváč byl nyní pln zdvořilosti ke všem.

Jeho život v kapucínském řádu se vyznačoval stálým růstem ve ctnostech. Prošel různými kláštery provincie, v Bisacquino, Bivona, Castelvetrano, Burgio, Partinico Agrigento, Chiusa, Caltabellotta, Polizzi a možná i Salemi a Monreale, ale je složité určit přesný chronologický postup. Ví se, že poslední roky svého života strávil v klášteře v Palermu, kde jej dne 12. ledna 1667 potkala sestra smrt. Zdá se, že krátce po uvedení do Řádu strávil nějaký čas v Castronovo a že pár let před svým definitivním přemístěním do kláštera v Palermu určitou dobu žil i v Corleone. Nikdy ho nikdo neviděl, že by dělal vrátného a pravděpodobně ani nebyl sběračem almužen. Jeho téměř výlučným úkolem bylo plnit funkci kuchaře či pomocného kuchaře. Ale uměl se i postarat o nemocné a řadu dalších pomocných prací, díky kterým byl užitečný všem, svým bratrům zavaleným prací i kněžím, kterým pral prádlo. Staral se o praní prádla téměř všech svých řádových bratří. I když vynikal tak odzbrojující prostotou života a pokorou, šel životem nepozorovaně, skryt v chudičkých kapucínských prostorách. Relevantně objektivní obraz jeho duševní fyziognomie je složen z celé intarzie skutků a výroků, doplněné o hrdinské, možno říci až neuvěřitelné úkony pokání a trýznění.

Svědectví podaná v průběhu procesů hojně zmiňují jeho životní něžnost a stávají se nádherným vyprávěním o mimořádných povahových rysech jeho povahy stejně silné a přívětivé jako jeho vlast: "Stále nás nabádal, abychom milovali Boha a abychom se káli za své hříchy". "Při veřejných modlitbách byl stále velmi pozorný … Když šel do kostela, v hojnosti se sytil modlitbou a spojením s Bohem". V těchto chvílích pro něj čas neexistoval a on často zůstával ve vytržení a v extázi. Po půlnoční chórové modlitbě zůstával obvykle v kostele, protože - jak on sám vysvětloval - "není dobré nechávat Nejsvětější svátost o samotě, dělal eucharistickému Ježíši společnost, dokud nepřišli ostatní řeholníci". I když pracoval jako kuchař nebo když vykonával jiné úkoly, našel si vždycky čas aby pomohl kostelníkovi, a tak mohl déle setrvat v blízkosti svatostánku. Navzdory tehdejším zvyklostem chodil denně k přijímání. Natolik, že mu představení v posledních letech jeho života, kdy už byl vyčerpán neustálou kajícností, svěřili úkol přisluhovat u oltáře.

Nefalšovaný kapucín, s nostalgií k počátkům, byl přitahován a fascinován zkušeností "poustevnického života", téměř se vraceje do prostředí prvních kapucínů. A tak byl často viděn "jak jde lesem směrem k Rimitě ke kapli Madony, kam se chodil modlit". Jeho láska k Panně Marii měla tisíce podob a vyjádření. V kuchyni si pořídil malý oltář (dle zvyklostí bratrů kuchařů v kapucínském řádu), který byl věnován výlučně Panně Marii, a zde nacházel ve volných chvílích radost z důvěrné modlitby. Tento oltářek si zdobil "květinami a vonnými travinami a to nejen v době svátku Panny Marie, ale i o sobotách, téměř jako by chtěl všemi těmi vůněmi probudit nejsvětější Matku". Jeho zbožnost k Panně Marii byla provázena velkou radostí a byla plná nadšení a fantazie. Jednou, právě když setrvával ve své cele aby se modlil mariánské litanie, při zvolání 'Svatá Maria' "začal na znamení radosti házet slupkami - jak sdělil jeden ze svědků - a tak napodoboval pyrotechnické kratochvíle". Spolubratři, kteří jej slyšeli, se pobaveně smáli a říkali: "Bratr Bernard se chová jako dítě".

Na druhé straně dovedl být k sobě nesmírně tvrdý. Jednoho dne si např. záměrně spálil rty žhavým uhlíkem, protože pronesl rouhavé slovo. Byl sice velký cholerik, ale postupně nad sebou získával sebekontrolu.

Kdekoliv se nacházel, v kostele, na kůru, v refektáři, kdykoliv slyšel recitovat nebo zpívat modlitbu 'Sláva Otci', vrhl se na zem a líbal ji s hlubokou úctou. Hluboce miloval Pašije, pečlivě střežil malý krucifix namalovaný na jednoduchém dřevěném křížku. V modlitbě se naučil, že kříž je tou nejlepší knihou ke čtení: Je v něm obsaženo všechno to, co je třeba vědět pro službu svému Pánu a k tomu, abychom došli svatosti. Jednoho dne ho nějaký bratr chtěl učit číst. Zjevil se mu však Kristus a řekl mu: "Bratře Bernarde, nesnaž se vědět, co vyprávějí knihy: Tobě stačí mé rány". Dříve se pokoušel zvládnout slabikář (byl analfabet) pod vedením mnicha Benedikta z Cammaraty, ale sám Pán se mu zjevil a řekl mu: "Bernarde, nehledej to, co je psáno v knihách, protože moje rány ti stačí. V nich najdeš učení mnohem účinnější než je to, které ti mohou sdělit všechny ostatní knihy". Bratr Bernard se tedy snažil pouze přepisovat tuto knihu, písmeno za písmenem do svého vlastního těla. Jeho kajícnosti se staly tak velké, že to začalo zneklidňovat i jeho spolubratry a představené.

Kláštery, které vlastnily krásný kříž s Kristem, byly jeho nejoblíbenější. Rovněž v tomto případě jsou svědectví jednomyslná: "Rád se zdržoval v místech, kde byl v kostele vyobrazen Ukřižovaný Kristus". On sám říkal spolubratřím: "Pokud máte v klášteře nějaký krásné a zbožné vyobrazení Krista, není nic, co byste si mohli ještě přát". A radil mnohým řeholníkům, aby recitovali Oficium k poctě Pěti ran Kristových, sepsané sv. Bonaventurou. Jeho srdce, které bylo neustále otevřené zázrakům umučení Páně, ho vedla k prohlášení, že "umučení Páně (jsou to jeho vlastní slova) je mořem beze dna, protože obsahuje velké množství zázraků, které povzbuzují duši k lásce k Bohu".

To, co učiní největší dojem na moderního čtenáře, je jeho mimořádná kajícnost. Dá se říci, že celý rok přetvářel v jeden nepřetržitý půst. Jedl pouze začernalé kůrky či zbytky tvrdého chleba, namočené do vody zhořklé přidáním nechutných bylin, vždy na kolenou, za dveřmi refektáře, z otlučeného talíře a s kusem ubohého hadru místo ubrousku. A stejně se choval i za přítomnosti významných hostů, a pokud mu některý z představených přikázal, aby si vzal trochu společného pokrmu, poslechl, ale vypadal jako by pozřel jed, protože později mu bylo špatně a zmítal se horečkou. I v takových případech ho Pán utěšoval. Jednoho dne se mu zjevil, uchopil kousek toho tvrdého chleba, omočil ho v krvi ze svého boku a vložil mu jej do úst se slovy: "Synu můj, vytrvej ve svém životě až do samého konce v zdrženlivosti". Z tohoto odříkání voňavě vykvétala mravní čistota. Bylo zvykem říkat, že "bolest hned pomine, ale čistota srdce a náboženské ctnosti jsou skutečné ozdoby duše".

Nebylo by na místě popisovat zde jiné jeho ukrutné formy pokání. Jedna věc je jistá: on se navzdory svému "nelidskému" soukromému životu choval velmi jemně a přívětivě k ostatním a budil dojem radostnosti a naplněnosti života, což zanechávalo hluboký dojem. Nikdy ho nikdo neviděl "rozzlobeného na druhého, stěžovat si či pomlouvat někoho", nikdy nikoho nepomluvil, naopak "neviděl na druhých žádné chyby". Spolubratry na cestách radostně vítal, myl jim nohy, poskytoval jim další služby, aby si odpočinuli, opakujíc stále jako radostnou litanii "pro lásku Boží, pro lásku Boží". Všem byla známa jeho velká schopnost utěšit strádající. Byl vždy ochoten pomáhat chudým, ale když přicházeli zvědavci, a byly mezi nimi i významné osoby, nebyl k nalezení. Vrátnému ale říkal, že "přijdou-li chudí a budou se po něm ptát, hned mě zavolej". V Castronovo chodil "s kotlem na ramenou" po ulicích města a "dával chudým polévku".

O nemocné se staral s mateřskou péčí. Jeho soucit byl nevyčerpatelný. Pomáhat jim a sloužit jim bylo pro něj štěstím. Když byla v klášteře v Bivoně celá komunita zasažena epidemií, znásobil svou dobročinnost dnem i nocí. Ale vysílením i on nakonec podlehl nemoci, takže se otec představený ocitl v úzkých, když přišel o svého ošetřovatele. Lékař mu nedával více než jeden den života. Bratr Bernard se potají přesunul do kostela, sejmul ze svatostánku ozdobnou sošku sv. Františka, zastrčil si ji do rukávu a řekl jí: "Serafínský Otče, upozorňuji Vás, že neopustíte můj rukáv, dokud mě neuzdravíte". Následujícího dne byl zcela zdráv. Lékař, který přišel jen aby konstatoval jeho smrt, zůstal ohromen a chtěl vědět, jaký zázračný lék použil. Bratr Bernard vytáhl z rukávu sošku a s očividným potěšením řekl: "Podívejte se, kdo mě uzdravil".

Jindy se v klášteře Castronovo dozvěděl, že onemocněl bratr kvardián, a proto se jako ošetřovatel a kuchař rozhodl, že mu připraví výživnější jídlo. Vydal se do vsi a požádal jednu zbožnou ženu, která byla příznivkyní jejich kláštera, o slepici, aby mohl uvařil chutnější polévku. Do kuchyně dorazil se slepicí již oškubanou a vykuchanou a právě když ji nořil do vařící vody, objevil se bratr kvardián, pochopil, vyčinil mu a přikázal mu, aby slepici okamžitě vrátil. Bratr Bernard ji v tichosti zase zabalil, skryl balíček pod pláštěm a odnesl ho dobré ženě se stručným a poníženým vysvětlením. Ale zatímco jej vracel, slepici se vrátil život, uletěla pryč s kvokáním, a když našla dvířka od kurníku otevřená, vlétla dovnitř, přidala se k ostatním slepicím a zasedla na hnízdo, do kterého obvykle snášela vejce. Zmatený bratr Bernard utekl pryč, přítomné ženy volaly, že se stal zázrak a ohlas této události byl tak velký, že přišlo mnoho lidí podívat se na znovuzrozenou slepici, kterou její majitelka pokřtila jménem Bernarda.

Jeho solidárnost se spolubratry rostla až dosáhla celospolečenských rozměrů. V Palermu, kdykoli hrozily přírodní katastrofy, jako zemětřesení či uragány, postavil se před svatostánek a bojoval jako Mojžíš: "Pomalu, Pane, pomalu! Milosrdenství! Pane, prosím o tuto milost, chci ji!!" Pohroma ustala, katastrofa byla odvrácena.
Jeho soucit vůči jakémukoliv druhu utrpení zahrnoval rovněž zvířata. Když potkal poraněné či nemocné zvíře, zvláště pak muly, koně, krávy, osly, kteří byly zárukou práce pro tehdejší chudý lid, nabídl se, že je uzdraví. Jejich množství někdy dosahovalo takového počtu, že se mohlo zdát, že na nádvoří kláštera se odehrává dobytčí trh či se jedná o zázračnou ošetřovnu. Předříkával jim Pater noster nebo bral dobytek za ohlávku či rohy a vodil je třikrát dokola kolem velikého kříže před klášterem v Palermu, provolávajíc Ježíšovo jméno. Pak si majitelé vyzvedli svá zvířata dokonale uzdravená.
Jednou ale vrátný ztratil trpělivost a vyčinil Bernardovi se slovy, že koneckonců jeho úkolem není péče o zvířata, ale o lidi. Bratr Bernard požádal o odpuštění a doplnil: "Můj milý bratře, vězte, že tato ubohá stvoření Boží nemají ani lékaře ani léky; protože nejsou schopny vyjádřit své potřeby, je nutno mít s nimi soucit a snést trochu námahy, aby jim bylo pomoženo v jejich utrpení".

Rozsévač zázraků byl již od dob svého noviciátu často napadán ďáblem. Ale on se svou pokorou, pokáním a dřevěným krucifixem vždycky zvítězil.

Na smrtelném loži netrpělivě očekával okamžik, kdy se vydá na cestu do nebeské vlasti. Když obdržel poslední požehnání, s radostí opakoval: "Jdeme, jdeme", a zesnul. Bylo 14 hodin ve středu 12. ledna 1667. Jeho důvěrný spolubratr, Antonín z Partanny, ho viděl při plném vědomí jak opakoval s nevýslovnou radostí: "Ráj! Ráj! Ráj! Požehnané budiž bičování! Požehnaná buďte bdění! Požehnané buďte kajícnosti! Požehnané budiž dobrovolné sebezapírání! Požehnané buďte úkony poslušnosti! Požehnané buďte půsty! Požehnané budiž cvičení v řeholních dokonalostech!".

Ihned po jeho smrti se seběhl celý zástup, aby naposledy viděli jeho tvář. Celé Palermo i Corleone bylo plné vzrušení. Církev uznala velmi rychle svatost tohoto bratra. 29. dubna 1768 jej papež Klement XIII. prohlásil za blahoslaveného a 10. června 2000 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého. (Zdroj: web kapucíni.cz)

Obrazek