Sekulární františkánský řád v Plzni

P. Bartoloměj Dalmasoni, Ital z Ponte San Pietro u Bergama, který pečoval o to, aby kostel i klášter povstaly ze žalostných trosek, byl zabit útočníky, když vycházel ze zpovědnice.

P. Jan Martinez, původem Španěl, nestačil svléci mešní roucho po skončení Eucharistické oběti, protože spěchal uchránit Oltářní Nejsvětější Svátost zneuctění. Když mu usekli ruku, svírající ciboř, zakryl rozsypané Svaté Hostie vlastním tělem a jejich bělostná záplava se smísila s jeho krví.

Francouz Otec Šimon, překvapený v klášterní nemocnici, se zotavoval po zranění, které mu způsobila krátce předtím nepřátelská ruka mimo klášter. Nebylo mu dopřáno uzdravení, protože lůžko nemocného se stalo lůžkem smrtelným.

Bratr Kryštof, který prorocky předvídal, co se stane, byl zaskočen vrahy ve chvíli, kdy vcházel do klášterního ambitu s náručí dřeva pro oheň v kuchyni.

Klerik Klement připravoval v jídelně na stoly, aby vzápětí byl přenesen ke svatební hostině Beránkově.

Jáhen Jeroným z Arese připravoval se ve svých čtyřiadvaceti letech na smrt s rozpjatýma rukama před sochou Bohorodičky v horní klášterní chodbě a tam byl také zasažen smrtícími ranami.

Na bedrech vikáře kláštera Otce Bedřicha Bachsteina spočívala celá tíha odpovědnosti za dům i životy bratří, a to především mladých. Tak mu to ukládaly řeholní předpisy. Odvedl proto šest mladých bratří na kostelní půdu, kde bylo relativně bezpečněji, a zůstal s nimi. Dříve než došlo k útoku na klášter a kostel, nařídil, aby nikdo klášter neopouštěl. Nebezpečí se ostatně vznášelo jako přízrak nad všemi v domě již po řadu dní, přesto bratři nehledali spásu v útěku. To svědčí o odhodlanosti k mučednictví.

Příkré schodiště odkrylo pronásledovatelům stopu vedoucí vzhůru, a tak po delší době, jež byla posvěcena přípravou na možnou smrt, byl krutě zavražděn vikář Bedřich a spolu s ním bratr Emmanuel, mladší kuchař, a novicové Jan a Antonín. Jejich mrtvá těla byla shozena otvorem v chrámové klenbě a dopadla do lodi. Již dříve s dovolením představeného vystoupili do kostelní věžičky podjáhen Kašpar Daverio, klerik Jakub a bratr Didak Jan. Útočníci pronikli až sem a všechny tři usmrtili. Jejich těla svrhli po strmé kostelní střeše do nádvoří. Po padajících zezdola ještě stříleli v domnění, že snad dosud žijí.

Mladší sakristan bratr Jan Rode byl za nohy vytažen z úkrytu při sakristii, kde marně hledal útočiště.

To vše se nestalo naráz, ale postupně, v rozsahu tří až čtyř hodin.

Jediný z bratří utekl, a tím se připravil o korunu mučednictví. Na útěku byl postřelen, zemřel pak v klášteře minoritů U svatého Jakuba. Jmenoval se Jan, byl laikem a sběratelem almužny.

Ačkoliv se bratři věnovali jen svému duchovnímu poslání, které chápali jako misijní, byli neprávem obviňováni spolu s jinými řeholníky z politických pletich v době tzv. pasovského vpádu do Čech.

Věřící od počátku považovali umučené bratry za Bohem oslavené mučedníky a záhy se šířily pověsti o zázračných jevech nad jejich hrobem.

V roce 1993 byl obnoven proces jejich beatifikace.

Je třeba se modlit za šťastné dokončení všech potřebných prací a soukromě vzývat bratry o přímluvu. Protože byli umučeni 15. února uvedeného roku, od listopadu roku 1994 každého 15. dne v měsíci při večerní mši sv. se koná soukromá vzpomínková slavnost na počest jejich smrti.