Angelo Clareno, kněz 1. Řádu
* asi 1255 Fossombrone (nebo Chiarino u Loreta?)
†15. června 1337 Santa Maria d'Aspro, Lucania
Někdy zván Angelo da Cingoli, původně se jmenoval Pietro z Fossombrone. Kolem roku 1270 mohl vstoupit k Menším bratřím.
Byl poprvé uvězněn po nepokojích, které vznikly mezi bratry v Markách jako reakce na zprávy o úpravách ve struktuře řádu rozhodnutých na 2. Lyonském koncilu (1274). Propuštěn byl 1289-90 na příkaz generálního ministra Raimonda Gaufridiho (1289-1295), obránce spirituálů. Gaufridi pak i nadále považoval situaci Clarena a jeho druhů za nejistou, takže využil žádost východoarménského krále Ayetona II.
Král Clarena s druhy dobře přijal a oni se mu odvděčili svědectvím příkladného života. Poslal proto generálnímu ministrovi dopis, který byl čtený na generální kapitule v Paříži roku 1292 a dosvědčený dvěma knížaty a dalšími váženými muži. Bratři syrské provincie však poslali proti tomu pomlouvačné dopisy, na které museli pak misionáři podat vysvětlení. Když viděli zášť vůči sobě, rozdělili se. Pietro z Fossombrone a Pietro z Maceraty se vrátili do své provincie, kde našli klima velmi nepříznivé, především vlivem bratra Monalda, provinčního vikáře (nedovolil jim najít někde útočiště i přesto, že byli krajně vyčerpáni).
Na radu generálního ministra se vydali k papeži Celestinovi V., když pobýval v l'Aquile.
Zde mu vysvětlili svou situaci, a on rozhodl o založení nového řádu „Chudých poustevníků“, v němž by mohli – v přímé poslušnosti papeži a v mnišském hábitu – zachovávat Františkovu Řeholi a Závěť podle úmyslu zakladatele.
Máme před sebou zřejmě jediný takový fakt v dějinách středověku: tito františkáni dvakrát složili svůj slib Menších bratří ve dvou různých hábitech, nejdříve před řeholním představeným, pak před papežem. Právě při této příležitosti Pietro z Fossombrone změnil své jméno na Angelo Clareno a Pietro z Maceraty na Liberát. Když se bratři Komunity dověděli o papežově rozhodnutí, jejich reakce byla útočná. Zjednali si muže, kteří měli unést „ozbrojenou rukou“ Clarena a jeho druhy, zatímco se papež nacházel ještě v Aquile.
Když se Celestin V. záhy zřekl úřadu a nástupce Bonifác VIII. anuloval všechny dispozice svého předchůdce, rozhodl se Clareno s druhy, že nejlépe bude „oddělit se na vzdálená a opuštěná místa, kde by mohli svobodně sloužit Pánu bez pozdvižení a pohoršení lidí“. Bonifác zasáhl i do vedení řádu: Gaufridimu nejdříve nabídl biskupský úřad, a když ten jej odmítl, prohlásil, že kdo se necítí na to být biskupem, nemůže být hlavou takového řádu, jako je františkánský s tak vážnou odpovědností. Generálním ministrem se stal Giovanni Minio da Morrovalle, oddaný a poslušný Bonifácovi, nepřátelský vůči skupině rigoristů.
Znovu se tedy otevřela cesta exilu, tentokrát do řecké Acháje, na ostrově Trixonia v Korintském zálivu, kde vládl francouzský baron, který bratřím dovolil poustevnický život. Zde jsou Liberát s Angelem od roku 1295. Po dvou letech ovšem i sem dosáhl hněv Bonifáce VIII. bulou Firma cautela latinskému patriarchovi v Konstantinopoli a dvěma arcibiskupům v Patrassu a v Aténách, v níž je odsuzuje, neboť „lžou, že vedou poustevnický život o samotě, a mezi nimi je shledáno, že někteří jsou znečištěni některou heretickou nepravostí, kterou klamou prosté mysli“. Zdá se však, že papež neměl příliš přesné informace. Bratři byli každopádně vypuzeni z ostrova a nuceni se roku 1298 uchýlit do Tessalie v Soluňském království, kde se jim však Řekové vyhýbali jako bludařům.
Málo toho víme o letech, která Clareno strávil v Itálii po návratu z Řecka (v souvislosti se smrtí Liberáta) a před přesunem do Avignonu roku 1311. Po návratu byl v Perugii vlídně přijat kardinálem Napoleonem Orsinim, ale pro nemoc ho nemohl doprovázet. Nevíme, jestli se usadil v nějaké poustevně nebo se pohyboval po střední Itálii. Pravděpodobně se po smrti Liberáta stal styčným bodem skupiny. V Římě však musel čelit procesu, v němž mu bylo připisováno 15 kapitol obvinění od Martina z Casalbore. Naštěstí se vyhnul obvinění z hereze a odebral se na kurii do Avignonu.
Pobyt v Avignonu se proti očekáváním značně protáhl. Už dříve se spřátelil s kardinálem Giacomem Colonnou, v jehož příbytku zde bydlí a těší se jeho ochraně. Ovšem tento stav zdánlivého bezpečí později nazývá „velmi hořkým“, s tím, že ho nenáviděl „více než jakýkoli jiný trest, který až dosud ve světě zakusil“.
Byl svědkem koncilu ve Vienne (1311-12), v následujících letech měl zřejmě důvody k optimismu, jak svědčí jeho listy a některé kroky papeže Klementa V. (např. sesazení nepřátel Oliviho). Přes Giacoma Colonnu se seznámil s Filipem, synem krále na Mallorce, s nímž ho pak pojilo těsné přátelství; vícekrát chválil jeho život, který odpovídal plné integritě františkánské Řehole. Spirituálům se však nepodařilo získat to, co obdrželi od Celestina V.: oddělit se od řádu a žít pod poslušností někomu jinému. Nepomohly ani přímluvy Filipa z Mallorky. Spolu s doprovodem kardinála Colonny pak Angelo vystřídal několik míst: Montpellier, Avignon, Carpentras, Valenza sul Rodano.
Po smrti Klementa V. 13. 4. 1314 následovaly dva roky uprázdnění papežského stolce. 7. 8. 1316 byl zvolen Jacques Duèse jako Jan XXII. (1245-1334), více než sedmdesátiletý starý muž, ale bojovného ducha, který dobře znal napětí ve františkánském řádu. Na jaře 1317 povolal na kurii hlavní spirituály přítomné v Provenci. V okamžiku, kdy chtěl Clareno dokázat výmysly bratří v době Bonifáce VIII., ho však papež nenechal mluvit a nařídil mu mlčet. Tehdy prý Clareno odvážně a přímo vystoupil: „Svatý Otče, naslouchal jste lžím bratří, ale nemáte odvahu vyslechnout pravdu, kterou vám říkám.“ Papež ho poté dal uvěznit. V žaláři napsal papeži omluvný list Epistola Excusatoria, který je velmi důležitým dokumentem pro poznání některých fází jeho života. Jeho žádost byla přijata a byl osvobozen 23. 6. 1317. Papež mu dal však vybrat: vrátit se do řádu nebo vstoupit do jiného schváleného řádu. Angelo tehdy přijal hábit celestinů. Pro středověkého člověka je hábit výrazem jeho statutu. Změnit řeholní hábit, který nosil přes 40 let, bylo jistě velmi náročné.
7. března 1318 byl čtyři spirituálové upáleni v Marseille. Clareno zůstal na kurii v Avignonu až do smrti svého ochránce Giacoma Colonny v srpnu 1318. Vrátil se do Itálie a usadil se v Subiacu, kde se stal opatem jeho přítel Bartolomeo. V Subiacu byl stranou dalších bouřlivých událostí: Bulou Sancta Romana jíž 30. 12. 1317 odsoudil spirituály, roku 1318 byly exhumovány ostatky Oliviho, spáleny a popel rozptýlen. V letech 1322-24 probíhala velká diskuse o chudobě Krista a apoštolů, jež vyvrcholila listem Cum inter nonnullos 12. 11. 1323, který vyvolal vzpouru generálního ministra řádu Michele z Ceseny, s dalšími pohnutými událostmi, včetně tahů císaře Ludvíka Bavorského se zvolením františkána Pietra Ranallucciho da Corbara za protipapeže Mikuláše V. V roce 1326 papež odsoudil Oliviho spis Lectura super Apocalipsim. Ze Subiaca psal Clareno dopisy svým přátelům a napsal svá největší díla: Výklad řehole Expositio Regulæ (1321-23), Liber Chronicorum neboli Kniha kronik (kolem 1326) a Apologii (1330).
Subiaco se díky Clarenově přítomnosti stalo centrem radikálního františkánství. Jan XXII. opět v roce 1331 odmítl žádost Filipa z Mallorky, aby dovolil Clarenově skupině oddělit se od řádu a žít samostatně. Od téhož roku inkvizice pod tlakem více než osmdesátiletého papeže zintenzivnila své zásahy. Angelo, rovněž osmdesátník, se necítil v bezpečí, takže roku 1334 opustil Subiaco a vydal se na cestu do Neapolského království, kde počítal s ochranou Filipa z Mallorky. Zde zemřel v Lucanii v poustevně Santa Maria dell'Aspro 15. června 1337.
Zdroj: P. Petr Regalát Beneš OFM, Skripta IFS Františkánská hagiografie II.
