Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 8. Svatý Jan Křtitel Maria Vianney, farář Arský, člen 3. Řádu sv. Františka

4. 8. 2012

Svatý Jan Maria Vianney se narodil 8. května 1786 v osadě Dardilly u Lyonu. Rodiče Matouš a Marie byli zbožní, rolnického stavu. Měli šest dětí. Jan od mládí vynikal láskou k modlitbě, když pásl dobytek, připevnil mariánský obrázek na strom a modlil se před ním. Na matce vyprošoval potraviny nebo oděvy pro chudé lidi a žebráky vodil do otcovského domu. Někdy jich bylo až dvacet. Jednoho dne byl mezi i (svatý) Benedikt Labre.

Za doby Francouzské revoluce byli kněží pronásledováni. Bohoslužby se konaly v úkrytech. Rodina Vianneyova chodila do osady Ecully, tam také Jan přijal poprvé Svátost pokání a Svátost Oltářní. V Ecully byl horlivý duchovní správce jménem Balley. Ten připravoval schopné hochy na kněžské povolání. Také Jana chtěl připravit na studia, ale Jan neměl velké vlohy, těžko chápal učení a měl špatnou paměť. Za dne pracoval na poli a večer při svitu lucerny vyučoval děti katechismus. Neúspěchem v učení byl rozmrzelý, ale Pater Balley ho těšil a povzbuzoval.

Ve třiadvaceti létech byl Jan odveden k vojsku, přestože konal přípravná studia k duchovnímu stavu. V tu dobu onemocněl a musel se léčit patnáct dní v nemocnici. Když ho propustili z nemocnice, vydal se na cestu za vojskem. Došel do osady les Noes. Tam ho starosta přívětivě přijal a zařídil mu útočiště. Jan vděčně vyučoval mládež a vypomáhal v polní práci. Celá obec ho milovala. Když hrozila prohlídka, byly postaveny stráže, aby Vianney unikl vojenské službě. Mezitím nastoupil vojenskou službu Janův bratr, a tak byl Jan z vojenských seznamů vyškrtnut a vrátil se domů.

Když Vianney dokončil přípravná studia v Ecully, odebral se do semináře ve Verriéresu. Toužil se stát knězem. Pro své malé nadání se mu ze začátku spolužáci posmívali. Až když poznali jeho opravdovou zbožnost a šlechetnost, zamilovali si ho. Po dvou letech odešel do Lyonu. Při závěrečné zkoušce neobstál, měl být propuštěn a pouze na doporučení faráře Balleye byl znovu zkoušen a do kněžského semináře přijat. I tam při posledních zkouškách váhali představení, zda ho mají doporučit ke svěcení, protože jeho znalosti se jim zdály být nedostatečné. Generální vikář se ptal: „Je-li Vianney zbožný?“ Odpověděli: „Je.“ – „Nuže, ať je připuštěn ke svěcení; milost Boží nahradí, co se mu na vědomostech nedostává.“ Tak byl Vianney vysvěcen dne 13. srpna 1815.

Vianney nastoupil kaplanské místo v Ecully, kde si ho vyžádal jeho příznivec a učitel P. Balley. Obyvatelé Ecully měli odjakživa Jana rádi. K jeho zpovědnici přicházely zástupy, jeden z prvních se zpovídajících byl jeho vlastní farář, představený Balley. Balley a Vianney se společně modlili, závodili v sebezapírání a ve ctnostech.

Po brzké smrti Balleyově byl Vianney ustanoven farářem v Arsu. Roku 1818 se stěhoval do Arsu. Vezl s sebou jen nějaké šaty, nábytek skoro neměl. Jeho nová farnost čítala jen čtyřista lidí, byla velmi zanedbaná. Chrám opuštěný a prázdný i v neděli, ale hospody byly plné i ve všední dny.

Vianney plakal a vyprošoval pro svou farnost hojnost Božího požehnání. Na kolenou před svatostánkem a před obrazem Panny Marie se dlouho a vytrvale modlil. Farníci přestože byli lhostejní, začínali přicházet a když viděli svého faráře klečet, klekli si i oni. Farář Vianney navštěvoval své farníky a důstojně upravil chrám Páně. Farníci, když viděli horlivost svého duchovního správce, rádi přispívali na ozdobu chrámu. Vianney se snažil, aby vzrostla úcta a láska k Nejsvětější Svátosti. Zavedl večerní pobožnosti k uctění Eucharistie, vedl lid k častějšímu přijímání svátostí a k duchovnímu přijímání.

Věřící ho poslechli, přicházeli, aby se klaněli Bohu skrytému ve Svátosti, řemeslníci odkládali před chrámem své nástroje. Založil Bratrstvo živého růžence. Mládež upozorňoval na nebezpečí plynoucí z tanečních zábav a poučoval je o vyšších, ušlechtilejších radostech. Byl smutný, když lidé znesvěcovali neděle a svátky. Říkával, že dvě věci přinášejí kletbu místo požehnání: Krádež a práce v neděli a ve svátek, která není nezbytná.

Osada Ars se změnila a náboženský život zde rozkvetl. Pomáhala i hraběnka z Arsu, která na svém zámku žila prostě jako v klášteře. Vianney začal budovat kapli ke cti svatého Jana Křtitele. Najednou mu chyběly peníze na výplatu dělníků. Zarmoucený potkal cizince, který se ho ptal, co ho trápí, a pak mu daroval potřebné peníze na plat pro dělníky. Vianney vybudoval též sirotčinec pro dívky. Věnoval na tento účel celý svůj dědický podíl. Arcibiskup, když viděl požehnanou činnost Vianneyovu, mu chtěl dát jinou faru a rozsáhlejší působiště. Ale farníci Arští prosili arcibiskupa, aby jim faráře Vianneye nebral, a arcibiskup jim vyhověl.

Vianney však měl i své nepřátele. Vinu za to přičítal své nevědomosti a hříšnosti. Často kázal o lásce k Bohu. Říkával: „Člověk je stvořen k lásce, a bez lásky nemůže žít. Buď miluje Boha, nebo miluje nezřízeně sebe a svět a věší své srdce na věci pomíjející.“

Stále konal pokání a umrtvoval se. Spal na tvrdém lůžku, nějakou dobu bydlel ve špýcharu, jedl okoralý chléb anebo plesnivý, který ještě kupoval od žebráků. Lepší pokrmy od dobrodinců rozdal chudým. Nosil chatrné šaty a obuv. „Pro faráře Arského je to dost dobré,“ říkával. Zažil různá pokušení, protivenství, podezřívání a pomluvy. Někteří jeho spolubratři kněží se mu hrubě posmívali. Vianney mlčel ke všem křivdám, které se ho týkaly. Komusi, kdo ho litoval, řekl: „Máme si stěžovat, že trpíme? Naopak. Stěžovat si máme, jestliže netrpíme. Protivenství nás přivádí ke kříži, kříž nás přivede do nebe.“

Jistý farář si Vianneyovi stěžoval, že je svými farníky pomlouván. Vianney řekl: „Dělejte to, milý příteli, jako já. Nechte lidi mluvit, až se vymluví a nebudou mít, co by pověděli, umlknou.“ 

A další farář si stěžoval, že jsou jeho farníci zatvrzelí. Vianney odpověděl: „A zkusil jste všechny prostředky k napravení farníků? Například: Umrtvoval jste se tvrdým lůžkem? Postem? Mluvil jste s pláčem k Bohu o svém žalu?“

Jednou Vianney projevil přání, že by se rád uchýlil do samoty. Arcibiskup dal Vianneyovi na výpomoc mladého horlivého kněze, a tak si Vianney vzal své osobní věci a odebral se do svého rodiště, Dardilly. Zármutek Arských farníků byl upřímný, prosili Vianneye, aby se vrátil, a jako poutníci jeli na vozech za ním. Dokonce i biskup projevil své přání, aby se Vianney vrátil do Arsu. A když se vrátil, tak mu vyšli farníci průvodem vstříc.

Ars se stával místem, kam putovali lidé nejen z Francie, ale i z Belgie, z Německa, z Anglie, z Itálie. Prostí i vznešení, muži i ženy skláněli své hlavy u svaté zpovědi. Cizincům nestačily příbytky Arských osadníků, a tak vznikly domy pro poutníky. Vianney zpovídal denně až šestnáct hodin. I když brzo ráno přicházel do zpovědnice, přesto už na něj čekal zástup kajícníků. Mnozí nocovali v předsíni kostela.

Čím Vianney působil na cizince? Byl to jeho obdivuhodný svatý život spojený s nepřekonatelnou dobrotou. Jediné slovo Vianneyovo, ba jediný pohled stačily k obměkčení zatvrzelého člověka. Působilo i Vianneyovo mlčení a celý jeho zjev. Když zjistil, že jde o zatvrzelého hříšníka, ukládal si těžší pokání. Jednou plakal a kajícník se ho ptal, proč pláče. „Protože nepláčete Vy,“ zněla odpověď. Pokání, které ukládal, bylo nepatrné, protože často konal pokání místo kajícníka.

Byl ke každému vlídný a laskavý. Jeho vtipná rčení a žerty ho dělaly milým společníkem. Říkával: „Čím více člověk poznává lidi, tím méně je miluje. Čím více člověk poznává Boha, tím více Jej miluje.“ „Jaké povolání si mám zvolit?“ ptal se ho kdosi. „Vyvolte si povolání do nebe!“ zněla odpověď. Jinému na totéž odpověděl stručně: „Postarejte se o čtyři prkna!“

Vianney byl členěm III. Řádu svatého Františka. Teprve až v pozdním stáří upustil od přísných skutků kajícnosti. Ve své pokoře se pokládal za člověka na světě zbytečného. Jednou se ho ptali, jak dojít věčného života. Odpověděl: „Musíme Pána Boha dokonale milovat. K tomu je potřeba pokory a zase pokory. Na cestě ke spasení nám nejvíc překáží pýcha. Pýcha – to je růženec nepravostí, pokora – to je růženec ctností. První ctností je pokora, druhou ctností pokora, třetí opět pokora.“

Vianney byl odevšad vyhledáván. Dokonce císař Napoleon mu poslal Řád čestné Legie. On však odevzdal tento řád vikáři se slovy: „Vezměte ho k sobě, císař se asi zmýlil.“

Vlastní biskup nazval Vianneye svatým knězem. Toto bylo pro Vianneye bolestné. Řekl: „Jak jsem politováníhodný! I biskup se ve mně klame!“

V červenci roku 1859 Vianney zeslábl, přesto byl ještě 29. července šestnáct hodin ve zpovědnici. Unavený se vrátil domů, a řekl: „Ti hříšníci by hříšníka v pravdě usmrtili. Zdá se, že se přiblížila poslední hodinka.“ Ulehl a přijal zbožně svaté svátosti a brzo poté, 4. srpna 1859 ve dvě hodiny ráno zemřel. Lid se hrnul do jeho chudého příbytku, aby se obrázkem nebo křížkem dotkli těla světce anebo si tajně vzali něco na památku.

 Svatý Jan Maria Vianney byl pohřben vedle zpovědnice v kapli svatého Jana Křtitele. Roku 1914 byl blahořečen a 31. 5. roku 1925 ho Pius XI. svatořečil.

Zpracováno podle knihy Isidor Vondruška, Životopisy svatých, 1931

Obrazek