Sekulární františkánský řád v Plzni

Blahoslavený Raymund (Rajmund) Lullus se narodil v roce 1235 ve šlechtické rodině na Mallorce. Mládí strávil v radovánkách a zábavách, věnoval se hudbě, poezii a také se účastnil rytířských turnajů. Oženil se a byl by pokračoval ve svém rozpustilém životě, kdyby ho sama Boží milost nebyla pohnula k tomu, aby celý svůj život zasvětil Bohu.

Jedno kázání o svatém Františkovi ho natolik oslovilo, že se nechal zapsat do III. Řádu františkánských kajícníků. Dostal souhlas své manželky, rozdal svůj majetek a začal se připravovat na důležitou evangelizační práci, zejména mezi mohamedány. Dokonce dospěl k tomu, že vytvořil ideové základy díla, z kterého potom vznikla Kongregace pro nauku víry. V ní položil základ pro vynikající misionářské metody.

Několikrát také cestoval do misijních zemí a aktivně evangelizoval mezi Maury. Kromě toho napsal asi 313 knih obsahujících všechny možné lidské poznatky. Jeho spisy o způsobu evangelizace Maurů, Židů a různých bludařů jsou zajímavé ještě dnes. Jeho vědecká díla jsou velkolepá a knihy o mystické zkušenosti podmanivé.

Protože se misionáři - Rytíři Víry - měli setkávat s nevěřícími mohamedány, bylo potřebné je vyzbrojit znalostí arabštiny. Tak zakládá kolegium v Miramare na ostrově Mallorca pro františkány, budoucí misionáře k vyznavačům islámu, kolegium, kde se predevším učili arabský jazyk.

Dokonce byl jedním z prvních obhájců dogmatu o Neposkvrněném Početí Blahoslavené Panny Marie.

Několikrát navštívil Řím. V roce 1311 se zúčastnil Vienského koncilu.

Jeho snem byla mučednická smrt v zemi nevěřících. Pán Ježíš ho vyslyšel. Jako 81letého, ještě statného muže ho ukamenovali v Bogii na alžírském pobřeží. Předtím Raymunda ještě mučili. Dva janovští obchodníci ho našli zraněného a chtěli ho přenést do svého města, ale vichřice loď zanesla k břehům Mallorcy a tak umírající misionářský básník, Rytíř Panny Marie, mohl znovu uvidět břehy své vlasti, dříve než zemřel dne 29. 6. 1316.

Raymund Lullus byl blahořečen dne 19. 3. 1763 papežem Klementem XIII.

(Zdroj: Františkánski svätí na každý deň, Serafín 2006)

Z knihy O Příteli a Miláčku:

Přítel bděl, lačněl, plakal, almužny dával a po cizích zemích chodil, aby mohl pohnouti vůli svého Miláčka, by Láskou roznítil své poddané, by ctili Jeho důstojenství. Ale uvažoval Přítel, že není to přirozeností vody, aby hřála nebo vystupovala do výše, není-li dříve ohřívána; a proto volal na Miláčka, aby ráčil zahřáti Láskou jeho putování, jeho almužny a posty, aby tak mohl vyplnit, co si přál.

Setkali se dva přátelé: jeden dokazoval svého Miláčka a druhý Ho chápal. I byla otázka, který z obou byl blíže svému Miláčku? A rozluštěním nabyl Přítel vědomosti o důkazu Trojice.

Tázali se Přítele, jakým způsobem srdce lidské se nakloňuje k milování jeho Miláčka. - Odpověděl a řekl: Stejně jako za sluncem se točí slunečnice. - Jak pak tedy, že nemiluje každý člověk tvého Miláčka? - Odpověděl, že ti, kteří nemilují, pro hřích mají ještě noc.

Vešel jednou Přítel do kláštera řeholníků. I ptali se ho, je-li řeholníkem? - Odpověděl: Ano, mého Miláčka. - Jakou řeholi zachováváš? - Mého Miláčka. - Komu jsi slib skládal? - Mému Miláčku. - Máš vůli nějakou? - Odpověděl: Ne, neboť ji má můj Miláček. - Přidal jsi něco k řeholi svého Miláčka? - Odpověděl, že co je dokonalým, nemá potřebí přídavku. Ale, pročpak vy, řekl jim Přítel, když jste řeholníky, nejmenujete se dle mého Miláčka? Proč, majíce jméno jiných, zmenšujete tím lásku? A slyšíce hlas jiného, neslyšíte pak Miláčka?

(Zdroj: Ramón Lull, Kniha o Příteli a Miláčku, Malvern 2004) 

YouTube prezentace o blahoslaveném Raymundu Lullovi (španělsky)