Sekulární františkánský řád v Plzni

Vavřinec Mořic Belvisotti (Ignác) se narodil dne 5. června 1686 v Santhià (Vercelli).

V roce 1710 byl vysvěcen na kněze. Dne 24. května 1716 oblékl kapucínský hábit, zahájil rok noviciátu v klášteře v Chieri a přijal jméno bratr Ignác. Dne 31. srpna 1731 byl zvolen vikářem a magistrem noviců v Mondovi.

Jistě i láska má svou drsnou stránku: učitel byl neoblomný, co se týkalo principu „zapři sám sebe“, ale právě zde zářil jeho pedagogický talent. Dokázal mladíky nadchnout pro ctnosti, sebeobětování. Nechtěl jim vnucovat přísnou observanci, která by předtím nevešla skrze »hru lásky«, jak říkával. Vrcholná diskrétnost a »mateřská« něžnost mu získaly úctu a neodolatelně výchovně pronikaly do duší jeho studentů. Jednomu z noviců, který se stal misionářem v Kongu, Bernardinovi z Vezzy, jemuž vážná oční choroba zabránila v pokračování apoštolské činnosti, dal dar vlastních očí tím, že hrdinským činem na sebe vzal nemoc svého žáka. Misionář se uzdravil, ale ubohý učitel byl postižen nemocí tak prudce, že byl nucen opustit svou funkci „za vrcholné lítosti celé řeholní rodiny“. Blahoslavený svého daru nikdy nelitoval ani se nedivil: „Někdo musel řádně nést tento kříž!“ Zproštěn výkonu funkce magistra noviců, nepovažoval za vhodné odejít do penze a pokračoval v Monte di Torino ve své účinné pedagogické činnosti mezi řeholníky.

Oficiálně Ignác nepůsobil jako kazatel, ale když ho poslušnost přiměla, aby každou neděli vyučoval bratry laiky katechismu a pak kázal duchovní cvičení řeholní rodině v Monte, bez rozmýšlení přijal a výsledkem byl takový úspěch, že na jeho hodiny katechismu začali s velkým nadšením docházet i představení, profesoři teologie a kazatelé. „Hovořil ke všem s evangelní svobodou a bez podlézavosti, a spojoval úctu s pravdou vůči představeným, které on sám považoval za své učitele.“ Jeho praktické připomínky byly tak dobře mířené, že „léčily rány aniž by je drásaly, dokonce s velkým souhlasem a prospěchem pro všechny. To co říkám, jsem si přečetl v kříži.“ Jeho slova nebyla nic jiného než drobounké jiskřičky velkého požáru, který planul v jeho nitru a který jej vedl k tomu, aby sám dělal mnohem víc, než k čemu vybízel ostatní spolubratry.

Tak po dobu více než dvaceti let působil v Monte jako „lampa na svícnu“, světlo učenosti a plamen milosrdenství. Svou domácí kazatelskou činnost přestal vykonávat až dva roky před svou smrtí, v osmdesáti dvou letech.

Když byl Ignác v roce 1744 zproštěn funkce učitele noviců, v Piemonte řádila válka proti Francii a společně s válečnými hrůzami přišla i morová nákaza. Král Sardinie Karel Emanuel III. chtěl kapucíny za válečné kuráty. Na dobu dvou let se tento bývalý učitel tvrdého odříkání stal dobrým samaritánem, snažícím se pomoci vyléčit bolesti zraněných. Spousta jeho spolubratrů padla za oběť epidemii. V roce 1746 skončil boj proti nepříteli i proti moru a otec Ignác se vrátil do Monte.

Turínští chudí a nemocní brzy poznali obrovské srdce tohoto kapucína, který často procházel ulicemi města a obraceli se na něj bez obav, že by jej obtěžovali; věděli, že neváhá zaklepat na dveře bohatých, kteří kvůli jeho velkým zásluhám nenechali jeho nataženou ruku nikdy prázdnou a šlechtici si považovali za čest spolupracovat s ním jako pracovníci Božské prozřetelnosti. Tak chudý kapucín z Monte, který se bratřil s chudými, udržoval v Turíně živou tradici milosrdenství a dobročinnosti. Milosrdenství není jen chléb. Požehnání, které Otec přinesl nemocným v podkroví či které si vyžádala početná procesí přicházející na Monte, za vyzvánění modlitby Anděl Páně v poledne, působila mezi trpícími zázračná znamení v podobě okamžitých uzdravení.

Po více než dvacet let byl blahoslavený rovněž velmi vyhledávaným zpovědníkem jako úspěšný lékař zbloudilých. »Lovec darebáků«, takto jej označil markýz Roero z Cortanze, který jej navštěvoval. Jiní mu říkali dokonce »útočiště šejdířů«, ale vědělo se obecně, že padnout do jeho sítí znamenalo totéž jako padnout do náručí milosrdného Boha! Přední preláti, jako například kardinál Karel Viktor Amadeus delle Lanze, nebo turínský arcibiskup Jan Baptista Roero jej poctívali svým obdivem a hlubokou úctou. Ale on upřednostňoval společnost nuzných a chudých. Promíseni s »šejdíři« vstupovali do stejné »budky« – místnosti, ve které otec Ignác zpovídal pouze muže – nejprivilegovanější duše: kněží, řeholníci a zvláště pak spolubratři z Monte. Výsledky byly známy všem. V Monte se opakovalo bez rozpaků: „Kdo chce dostat dobrou službu, ať jde za kajícníky otce Ignáce.“

Blahoslavený strávil poslední dva roky (1768 – 1770) na klášterní ošetřovně. Ani zde však neustával žehnat, zpovídat, být nápomocen radou, když byl o to požádán. Plodem jeho nebeské konverzace a charakteristickým rysem jeho kajícnického života byla neustálá radost, která mu zpívala v duši a vycházela z jeho úsměvu. Kdo jej pozoroval, byl nucen přiznat: „Ano, tento řeholník má rajskou radost ve tváři!“ Touto radostí byl zkrášlen celý jeho život a můžeme říci, že se tak dělo „navzdory kajícnostem jeho kapucínského života na plný úvazek“. Tak to pozorovali a vypověděli jeho spolubratři. „Toto slzavé údolí“ – říkal jeho bývalý novic Otec Hyacint z Pinerolo – „se mu zdálo přetvořené na zahradu rozkoší, a to proto, že rád trpěl pro Toho, kterého tolik miloval.“ „Radujte se a žehnejte“ – prozpěvoval jim – „a nechte zpívat vrabce!“
Agónie jej zastihla zářícího. „Otče kvardiáne, o mnohých světcích se můžeme dočíst, že měli strach ze smrti. Já se ale cítím tak klidný, že se až bojím, abych se nespoléhal příliš, dopřejte mi milost své rady!“ Zvonila půlnoc dne 22. září 1770, když na výzvu představeného: „Vydej se na cestu, křesťanská duše … Amen.“ Otec Ignác, jakoby odpovídal na výzvu k obdržení toužebně očekávaného vyznamenání, se vydal na svou poslední cestu.

Pověst o jeho svatosti a početné zázraky, které byly připisovány jeho přímluvě, brzy vedly k zahájení kanonizačního procesu. Dne 17. dubna 1966 ho Pavel VI. zapsal mezi blahoslavené. Svatořečil ho Jan Pavel II. dne 19. května 2002.

Krásný ráj není stvořen pro lenochy: pročež pracujme! Není vhodné pro ty, kdo přísahali přísnou řeholi, aby projevovali přílišnou snahu vyhnout se utrpení, protože utrpení je zcela vlastní těm, kteří milují Pána. Kdyby nám papež z Říma poslal kousek Svatého kříže, přijali bychom ho s velkou úctou a zbožností, a poděkovali bychom za tolik přízně a laskavosti. Ježíš Kristus, Nejvyšší Pontifex, nám z nebe poslal část svého kříže, což jsou bolesti, kterými trpíme. Nesme jej pro lásku k Němu a snášejme jej s trpělivostí a děkujme Mu za tolik přízně. (Sv. Ignác ze Santhià)

(Zdroj: web kapucini.cz)