Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 7. Svatý Vavřinec z Brindisi, kněz 1. Řádu a učitel Církve

21. 7. 2012

ObrazekNarodil se 22. července 1559 v italském městě Brindisi a při křtu dostal jméno Julius.

Když mu zemřel otec i matka, odešel v jinošském věku do Benátek k jednomu svému strýci, který byl knězem. U něho velmi významně prohloubil své kulturní a duchovní vzdělání. V Benátkách poznal a navštěvoval kapucíny, kteří žili v chudičkém klášteře u kostela Panny Marie Andělské na ostrově Giudecca. Jejich chudý a strohý život na něj ihned zapůsobil a tak brzy proto požádal o vstup do Řádu, a byl přijat. Do kapucínského hábitu byl oblečen ve Veroně dne 19. února 1575.

Po kněžském svěcení, kterého se mu 18. prosince 1582 dostalo z rukou benátského patriarchy Jana Trevisana, se Vavřinec věnoval především kazatelské činnosti a procházel celou Itálií. K tomuto úkolu jej Bůh obdařil celou škálou tělesných, intelektuálních a duchovních darů, které z něj učinily skutečně plodného kazatele.  Během jeho cest docházelo v jeho blízkosti k nespočetným obrácením na katolickou víru, často i u nekřesťanů, jako např. během pobytu v Římě v letech 1592-1594, když z papežova pověření kázal tamějším židům a zahanboval je svými znalostmi hebrejské bible.

Vavřinec byl často pověřován odpovědnými úkoly a službou představeného. Ale naprosto zásadní význam mají Vavřincovy snahy o rozšíření kapucínského Řádu do Střední Evropy a pro nás zejména založení kapucínského kláštera v Praze na Hradčanech, díky prosbám pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé. 13. listopadu 1599 přichází do Čech svatý Vavřinec v čele skupiny 12 dalších spolubratří, z nichž 6 byli kněží, tři studenti teologie, a tři bratři laici. Intenzivní apoštolát s důrazem na kazatelskou službu a důvěrně otevřený dialog založený na přesvědčivých argumentech tohoto kapucína a zvláště na jeho pověsti svatosti, přinesl kýžené plody v podobě založení kláštera a návratu mnoha lidí ke katolické víře.

Velký význam měla jeho účast na protiturecké křížové výpravě: Navzdory neschopnosti velitelů dokázalo křesťanské vojsko duchovně podpírané a povzbuzované tímto kapucínem dosáhnout v říjnu 1601 důležitého vítězství v Uhrách u Stoličního Bělehradu (Stuhlweißenburg).

Na generální kapitule slavené v Římě byl pak Vavřinec dne 24. května 1602 zvolen generálním ministrem kapucínů, což obnášelo především povinnost vizitovat všechny bratry. Řád v té době byl rozdělen do třiceti provincií roztroušených po celé Evropě, ve kterých žilo zhruba 9000 řeholníků. Úkolem generálního ministra bylo [pěšky] navštěvovat všechny provincie, setkávat se s bratry a všechny nabádat k dobrému a povzbuzovat. Navzdory těmto tak vražedně vyčerpávajícím pochodům nikdy nepřestal úzkostlivě zachovávat přísné zvyky svého Řádu, dlouhodobé posty a tvrdé odříkání.

Pro jeho typicky františkánskou a kristocentrickou spiritualitu byla charakteristická hluboká úcta k Eucharistii a zbožná úcta k Panně Marii. Mše svatá, kterou celebroval s nepotlačitelnou vroucností, často trvala jednu, dvě i tři hodiny; a někdy, se svolením jedné dispense udělené Pavlem V., dokonce i osm, deset, či dvanáct hodin. Každý dar a každou milost, které se mu dostalo, přisuzoval Panně Marii, a ničeho nelitoval, šlo-li o rozšíření úcty k Ní.

Navzdory jeho tíhnutí k životu v ústraní, musel často tento život přerušit a na příkaz papeže se vydával na diplomatické cesty, jejichž cílem bylo dosažení míru a svornosti. Tak například v roce 1614 dosáhl kapitulace Piemontských, kteří byli rozloženi v Oneglii; nebo v roce 1616 se pokoušel svou intervencí dosáhnout smíru mezi Španěly a Piemontskými v Candii Lomellině. V roce 1618 se mu podařilo ukončit válku mezi milánským vladařem Pedrem z Toleda a velkovévodou savojským Karlem Emanuelem I. Na podzim roku 1618 se úporně snažil o návrat klidu a míru do Království Neapolského, kde bezuzdně přemocný vicekrál vévoda z Osuny Pedro Téllez Girón páchal četná bezpráví a tyransky utlačoval lid. Představitelé šlechty i lidu se proto tehdy obrátili jako na svou poslední nadějí na tohoto svatého kapucína, který ještě jednou musel podstoupit útrapy dlouhé cesty na královský dvůr do Madridu. Když se však jednání již začalo blížit pozitivnímu výsledku, Vavřinec náhle těžce onemocněl. Vyčerpán námahami a utrpeními, navzdory pomoci králových lékařů, zemřel dne 22. července 1619, ve věku 60 let. Jeho tělo bylo přepraveno do městečka Villafranca del Bierzo v Galicii (Halič), kde byl pohřben v kostele bosých františkánek.

I přes obtížné úkoly, před kterého ho stavělo řízení celého Řádu a navzdory četným vnějším diplomatickým aktivitám, Vavřinec z Brindisi dokázal napsat četné spisy, které v letech 1928 až 1956 byly sebrány do edice Opera omnia

Svatořečen byl Vavřinec z Brindisi papežem Lvem XIII. dne 8. prosince 1881. Po přezkoumání světcových spisů, které byly prohlášeny za "skutečné poklady moudrosti", Jan XXIII. prohlásil dne 19. března 1959 svatého Vavřince z Brindisi Učitelem Církve.

V ikonografii se umělci nejčastěji inspirují slavením Mše svaté nebo vědomostmi světce, který bývá znázorňován jak píše svá díla. Třetí motiv, který se v ikonografii objevuje, je bitva proti Turkům u Stoličního Bělehradu.

Pro českého čtenáře zbývá dodat, že sv. Vavřinec je zakladatel, první představený a spolupatron naší Provincie Menších bratří kapucínů v České Republice.

zdroj: http://www.kapucini.cz

Milostná socha Panny Marie v klášteře kapucínů na Hradčanech.

Socha pochází z německého města Rottenburg am Neckar, kde se kdysi těšila velké úctě katolíků. Pak ale přišli luteráni a jejich vlivem úcta velmi ochabla. Po několika letech následovali kalvinisté, kteří sochu přibližně roku 1550 hodili do ohně, protože nesnesli v kostele obrazy a sochy svatých. Po dvanáct hodin ležela socha uprostřed hranice ohně a odolávala nesmírnému žáru. V ten den se náhodou v Rottenburgu služebně zdržoval také Jan Barvitius Baron z Fernemontu, který zde byl v císařských záležitostech, byl velkým ctitelem Panny Marie a nepromeškal žádnou příležitost k tomu, aby Jí nějak prokázal poctu. Ten, když si všiml té zvláštní sochy v ohni, poprosil přítomné kalvinisty: "Dejte mi ten špalek dřeva, co nechce shořet, já už jej nějak zužitkuji". Byl si dobře vědom předchozí slávy této sochy, která nejen že v ohni neshořela, ale dokonce nebyla ani očouzena, a proto ji tajně dopravil do Prahy a umístil na čestné místo ve svém domě, kde se těšila zbožné úctě služebnictva. Jan Barvitius, který bydlel poblíž kapucínského kláštera a měl velký podíl na jeho stavbě, však toužil, aby sochu mohlo uctívat více lidí, a proto se rozhodl darovat ji kapucínům, aby s ní ozdobili nově posvěcený kostel na Hradčanech. Kapucíni sochu prozatímně umístili nejprve do podzemní kaple pod kostelem, která byla využívána jako zimní chór, a zde se brzy začaly dít první zázraky. To ovšem nemohlo uniknout pozornosti císaře Rudolfa II., který byl vášnivým sběratelem kuriozit, a přikázal ji proto přenést na vyzdobené místo do své soukromé sbírky v královském pokladu, kde ji zařadil mezi zvlášť vzácné předměty do tzv. "Kunstkammer". Tam byla sice čestně uložena, ale připravena o modlitby a zbožnou úctu lidu, neboť císař ji chtěl mít ne proto, aby se před ní modlil, ale proto, aby jí ukojil svou sběratelskou vášeň. Ještě téže noci se však stala podivná věc. Kolem půlnoci, když se kapucíni modlili v chóru matutinum, zaslechli náhle neobyčejně silné bušení na dveře kostela. Ihned tedy přerušili modlitby a utíkali k bráně. Když otevřeli dveře, stála za nimi odcizená socha Panny Marie a kol ní široko daleko nikde nikdo, jen pustá noc. Socha byla tedy ihned radostným průvodem přenesena zpět na oltář, kde se již za svítání těšila opět zbožné úctě četných poutníků. Návrat sochy se stal tak podivuhodným způsobem, že bratři byli pevně přesvědčeni, že ji přenesli andělé; vždyť koneckonců i sám kostel je zasvěcen Panně Marii Královně andělů a Panna Maria se tedy v jistém smyslu vlastně jen vrátila domů! Císař byl však jiného názoru. Nedovedl sice pochopit jak se socha mohla dostat z přísně střežených prostor královského pokladu, ale přesto neomaleně tvrdil, že se jistě jedná o spiknutí ze strany některého dvořana tajně nakloněného kapucínům a že se tedy socha musí okamžitě vrátit nazpět. I přes zvýšenou ostrahu se však následující dvě noci opakovalo znovu totéž a za svítání třetího dne se již nenašel v císařském paláci člověk, který by měl odvahu odnést sochu počtvrté! A tak již zůstala na svém místě a nakonec i sám císař uznal, že bude lépe, aby sochu nechal na pokoji a na usmířenou daroval pro sochu dvoje slavnostní oblečení, a sice: a) šaty bílé barvy z drahocenné zlatem protkané látky a b) šaty červené barvy z hedvábí z vetkanými drahokamy. Několikerý zázračný návrat sochy do kláštera zachycuje i podivuhodný votivní lunetový obraz od Petra Brandla, který visí v oblouku nad mariánskou kaplí vybudovanou přímo v kostele Panny Marie Andělské, kterou dne 20. září 1626 posvětil sám arcibiskup pražský kardinál Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu ke cti Panny Marie, sv. Františka a sv. Víta.

Za zmínku stojí i mnohonásobně dosvědčená tradice, podle níž Ježíšek na této soše vícekrát promlouval k svatému Vavřinci z Brindisi a učil jej hebrejštině, aby snadněji mohl získat pro katolickou víru příslušníky jeho (tj. židovského) národa. Dálo prý se tak, když s mnohými slzami sloužil mši svatou na oltáři před touto sochou a podle svědectví strahovského premonstráta P. Arnošta při tom upadal do vytržení mysli. V jednom konkrétním případě měl na těchto rozhovorech účast i hradčanský kvardián P. Samuel z Pilsenburgu, když se po postu, modlitbě a umrtvování těla společně přimlouvali za kněžnu z Lobkowitz, která v té době trpěla neplodností nebezpečně ohrožující celý rod. Dostalo se jim odpovědi, že kněžna bude mít četné potomstvo a později se tak skutečně i stalo.

Zbývá snad jen dodat: Dej Bůh, aby zbožná úcta k Panně Marii a síla víry, která prolamuje nebesa, nezůstaly pouze nostalgicky připomínaným fenoménem minulosti.

zdroj: Poutník 7/1999