11. 8. Svatá Klára, panna 2. Řádu
Od chvíle, kdy byl poprvé kříž veřejně vystaven, nepřestává k sobě poutat pozornost lidí. Zvláštní síla a podivuhodný mír Ježíšovy tváře, jemné linie Jeho postavy jsou ozvěnou Kristových slov: „Já jsem Světlo světa.“ To, co tu září, je oslavené Lidství Ježíšovo. Tedy Lidství mimořádné krásy.
(Zdroj: skripta IFS, s. Ludmila Pospíšilová OSF)
Legenda svaté Kláry z Assisi, jejímž autorem je pravděpodobně Tomáš Celano, začíná líčit původ svaté Kláry těmito slovy: „Obdivuhodná žena Klára, „Jasná“ dle jména i ctnostmi, narodila se ve městě Assisi z dosti vznešeného rodu. Její otec byl rytíř, rytířské bylo i celé příbuzenstvo obou rodičů. Přiměřeně poměrům města byl jejich dům velmi bohatý a měli rozsáhlý majetek. Jak svědectví v Procesu svatořečení, tak Legenda jsou zajedno: při setkání se svatým Františkem svatá Klára došla k rozhodnutí změnit svůj život.
Svatá Klára odchází do kláštera benediktinek San Paolo di Bastia. Zde ji najdou i její příbuzní, ale Klára se nachází v klášteře, který měl právo azylu. Ukázala svou ostříhanou hlavu a dala tak najevo své pevné rozhodnutí. Po tomto incidentu bratr František, Filip a Bernard odvádějí Kláru do kláštera Sant´Angelo di Panzo. Není zcela jisté, proč Klára musela změnit místo svého pobytu. Buď měly benediktinky strach z její rodiny, nebo se zde sama Klára necítila na svém místě. Jisté je, že nevstoupila do kláštera jako jedna ze sester, ale byla tam služkou. Za 16 dní po jejím odchodu z domu ji následuje její mladší sestra Anežka, která i přes hrozby a fyzické násilí ze strany příbuzných zůstává s Klárou a chce sdílet způsob jejího zasvěcení. Nyní již pochopí jak svatý František, tak svatá Klára, že brzo přijdou i další dívky, protože sám Pán položil základy ke zrodu nového společenství sester. Několik dní nato odvádí František obě dívky ke Svatému Damiánu.
Nová řeholní rodina, která tak vzniká, má zcela jiné pojetí společného života než dosud známé kláštery. Neexistuje dělení na chórové sestry a sestry laičky. Všechny sestry jsou si rovny a všechny se stejně podílejí na práci i modlitbě.
Roku 1219 kardinál Hugolin píše „Řeholi pro Chudé paní u Svatého Damiána“. Je velmi podobná benediktinské řeholi, má přísná pravidla pro dodržování klauzury, mlčení a postů, avšak předpokládá, že klášter vlastní nějaký majetek, který se stává zdrojem obživy a tím i zajištěnosti sester. Zde bych se chtěla zmínit o dalším problému, který se úzce týká i svaté Anežky. Často jsem slýchávala od některých bratří i sester názor, že kdyby svatá Klára žila v jiné době, jistě by si nezvolila klauzuru, ale žila by podobně jako svatý František a věnovala by se apoštolátu. Na toto téma bylo obhájeno množství doktorských prací. Je však i podobné množství doktorátů, které obhajovaly pravý opak. Chtěla bych uvést několik argumentů, které by mohly vnést do celé věci více světla:
1. Svatá Klára se nikdy ve svém životě nebouřila proti klauzuře. I když pojetí klauzury bylo v jejím společenství jiné než třeba u benediktinek, přesto ji přijímala. Ve společenství klarisek není nejdůležitější mlčení, klauzura a posty, ale modlitba a společenství. Klauzura je jedním z prostředků, který dává společenství konkrétní, specifické vlastnosti. Pokud Klára za něco usilovně bojovala, pak to bylo privilegium chudoby. Pokud by klauzuru vnímala jako základní narušení vlastního povolání, pak by se zcela jistě ozvala.
Roku 1224 se u svaté Kláry objevuje závažná nemoc, pravděpodobně následek příliš tvrdé askeze. Některé dny nebyla vůbec schopna vstát. Sestry ji musely posadit a podepřít. Není jisté, o jakou nemoc šlo, ale podle mého soukromého názoru se mohlo jednat o nějaký typ roztroušené sklerózy či něco podobného.
Svatá Klára cítila, že privilegium chudoby nestačí k tomu, aby budoucím sestrám zachovala charisma společenství. Píše tak novou řeholi, která by lépe vystihovala ducha společenství než dosavadní Hugolínovy právní předpisy. Na její schválení však musela čekat až do sklonku života. Když umírala, rozpomněl se papež Inocenc IV., že Klára žádala o schválení své řehole. Běžně se text, který měl být papežem schválen, přepsal, opatřil schvalovací klauzulí a pečetí a tak vznikla papežská bula.
Zde však bylo nutno spěchat, a proto rukopis, který byl vlastně žádostí o schválení, byl opatřen pečetí a tak proměněn ve schvalovací bulu. Ke schválení došlo 9.8.1253 a 10.8.1253 byla schválená řehole předána svaté Kláře. Den nato Klára umírá.
Po její smrti roku 1257 sestry opustily klášter u Svatého Damiána. Klášteřík se totiž nacházel mimo hradby města a sestry tak byly neustále v nebezpečí. Bez duchovní podpory svaté Kláry neměly odvahu zůstat. Navíc Klára byla uznána jako světice, pro kterou by hrob mimo hradby města nebyl dostatečně důstojným místem posledního odpočinku. K tomu je třeba připomenout, že v tehdejší době se ostatky světců bohužel kradly.
Stěhování sester bylo tedy důležité i proto, aby sestry mohly být blízko hrobu své duchovní matky. Vzácný kříž od Svatého Damiána vzaly s sebou. Chránily ho 700 let. Běžně se tradovalo, že klarisky mají v klášteře kříž, který zázračně promluvil k svatému Františkovi, ale nikdo nevěděl, jak tento kříž vypadá. Roku 1957, tedy 700 let od přesídlení klarisek od Svatého Damiána, poprvé v dějinách vystavily sestry klarisky tento kříž během Svatého týdne k veřejnému uctíváni. V září roku 1958 byl pak kříž trvale umístěn v kapli svatého Jiří, která se nachází na místě bývalého kostela svatého Jiří poblíž nového kláštera sester klarisek. V tomto kostelíku byli původně na několik let pohřbeni jak svatý František, tak svatá Klára.
